Tak nadešel i pro mě čas pomalu rekapitulovat jaký byl ten právě končící rok. Jestli se vydařil k obrazu mému či ne. No, po pravdě, myslela jsem, že letos se mi podaří o nějaké to kilo směrem dolů zredukovat váhu…
Pořídila jsem si i stepper a že jako budu doma „chodit u telky“. Pár dní jsem šlapala jako divá,, až ze mě odkapával pot na všechny strany a rafička na váze nic. Slezla jsem ze stepperu po hodinovém šlapání mokrá jako kdybych právě vylezla ze sauny a hurá na váhu s pocitem nejméně pěti kil dole a nic! Po cca měsíčním nepravidelném trápení jsem to vzdala. To šlapadlo mám stále na očích, zatím jsem ho nikam neuklidila!
Já vím, že to není jen o pohybu, ale i o úpravě jídelníčku. Prej blbě jím. Blbě znamená málo. Dvakrát,až třikrát denně to prý nestačí. Nějak mě rozum nebral, že když budu jíst víckrát, že zhubnu. Protože tím, jak blbě a málo jím, si prý tělo dělá zásoby, má se jíst pravidelně, aby se nastartoval zpomalený metabolismus. I to víte, že jsem si připravovala i svačiny s vidinou nastartování na letní zeštíhlené postavy. Lítala jsem s krabičkama a pytlíčkama do práce a z prácejak blázen. Pravidelně jsem skoro celé jaro dodržovala jakýs takýs doporučený jídelníček … A nic!
Ani deko dole!
Rafička na váze se ani nepohnula.
Místo toho jsem měla pocit, že mi je z jídla špatně, když jím každou chvilku a že za chvilku prasknu. Ať mi nikdo neříká, že startování metabolismu trvá tak dlouho – na to já trpělivost neměla. Vzdala jsem krabičky a jídlo každé maximálně tři hodiny. Moje tělo na tuhle klamavou hru nepřistoupilo. Já mám osvědčenou jinou metodu, když chci hubnout – nejíst. Vůbec nejíst od oběda a nemlsat, nesladit. Já tedy nesladím roky, ale vidět to není, poněvadž občas ulítnu na čokoládě.
Vykašlala jsem se na to jíst pravidelně. Přišla opět na řadu halabala snídaně, nějaký ten oběd a pak večeře tak kolem šesté večer nejdéle. Žádné kdovíjaké nezdravé věci, ale k snídani jogurt nebo něco na chleba či rohlík. Oběd klasika, někdy doma, někdy v zaměstnání, krom víkendů často bez polévky. Večeře? Co dům, lednice a špajzka dá: sem tam nějaká mlska ke kafi, nebo malá čokoládička na nervy, prostě žádné obžerství, ani přejídání, tak jak jsem byla zvyklá jíst. Koneckonců vydatné snídaně s ovocem nebo zeleninou pro mě nebyly, bylo mi po nich blbě, moc těžko. Dopolední svačiny – to jsem měla pocit, že mi jídlo leze i z uší a pak ještě za chvilku oběd? Kdo může jíst každé tři hodiny? Já tedy ne! Mě nedělá problém nejíst několik hodin. Je mi přes padesát a tak nebudu dělat na sobě pokusy ani s jídlem ani s pohybem. Jsem jaká jsem. Schody vyběhnu bez funění sice jen do 4. patra, pak už pobírám dech, oblečení zatím nějaké zapnu a že jsem tlustá? Kdo dneska není? Jo, samo sebou mě to štve, chtěla bych vypadat lépe, nosit oblečení více sexy a nevypadat jak panáček Michelin, ale prostě zatím nemám vůli od oběda zase nejíst.… Vím , že je to o pevné vůli a že když se chce, že to jde…Ale o čem je potom ten život?
A přišlo teplé žíznivé léto.
Chuť k jídlu moc nebyla, jen ta žízeň. Sem tam nějaká ochlazující zmrzlina nebo nanuk a ejhle rafička na váze se konečně pohnula. Ale jako k na potvoru směrem nahoru o 4 kg. Mě málem šlehlo. To není možné. Odpustila jsem si zmrzky a nanuky a váha se vrátila do původních kolejí a zase stojí a ne a ne se pohnout…
Taky jsem začala chodit na Ájinu s vědomím toho, že neumím anglicky ani koukat, jsem šla na první lekci – prý pro začátečníky. Ha! Problém byl v tom, že začátečník jsem byla jen já – ostatní anglicky mluvili a rozuměli, aby ne, když já jsem se tam ztrapňovala coby nejstarší! Takže počítání, dny v týdnu a měsíce bych jakž takž zvládla. Dál jsem zatím nepokročila, protože prostě mi do termínu hodiny často něco vlezlo a tak jsem tam byla všeho všudy od října třikrát a koukala jsem po 14cti dnech, kdy jsem nebyla jako tydýt. To i Pavlásek umí tančit v porovnání s mojí angličtinou. Sama se to nenaučím a až po svátcích přijdu na kurz, bojím se, že tam budu jen do počtu. Ale co se dá dělat. Prostě každý nemá vlohy na všechno.
Plánovala jsem si, že se naučím hře na kytaru, zase jsem ten zápis o rok odložila, poněvadž jsem dala přednost té Ájině. Hra na nástroj mi neuteče a důležitější je rozumět.
Taky jsem si myslela, že konečně letos na podzim napíši svojí povídkovou knihu, tak abych jí mohla dát jako vánoční dárek. Odkládá se o rok. Nebyl čas.
A teď ta pozitiva, aby mě zase někdo nenařknul z toho, že stále jen fňukám a na něco si ztěžuji. Kdeže!
Já jen konstatuji, popisuji, rekapituluji!
Takže co jsem letos stihla a na co jsem hrdá:
Tak každopádně na to, že jsem, že mi slouží zdraví a že jsou okolo mě lidi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. Mám radost, že se mi povede občas někoho potěšit: přítomností, dárkem, radou. Nebo jen tím, že při čteních mých blogů souhlasně zakývají hlavou, protože to vidí stejně jako já.
Stihla jsem jako každý rok naložit okurky a kapie, udělat čalamády (z vlastnoručně vypěstovaných rajčat). Dělala jsem bezový i mátový sirup a jako každý rok i pečený čaj. Uvařila jsem bezpočet dobrých jídel, za které jsem sklidila pochvalu a sem tam jako dík i nějakou tu pusu. Taky jsem stihla sem tam napsat nějaký blog, ušít si nové závěsy do kuchyně, našít spoustu látkových zvířátek a panenek - hračky jsem povětšinou rozdala nebo věnovala na dobročinné účely pro onkologicky nemocné děti. No, a na sklonku listopadu jsem se jako samouk naučila patchworkovou metodou zdobit polystyrénové koule a ozdobit jimi a čokoládovými penízky letošní vánoční stromeček (to vám je taková krása!). Ruční práce jako samouk podle návodů zvládám s přehledem.
Taky jsem vyhrála fotografickou soutěž a pak jsem si pořídila fotoaparát a byla jsem na fotografickém workshopu, že se jako budu věnovat více tomu fotografování. Těším se na zimu a na zimní krajinky. A pak jen na to, že se naučím s počítačovým programem upravovat fotky. Zatím na to nebyl čas, neb workshop byl v listopadu, pak gruntování, pečení cukrátek a hlavně tvoření ozdob na stromeček mě zabralo spoustu času.
Nemám pocit, že bych se v tomto roce, který právě končí, nudila.
Naopak.
Já se vlastně ani nudit neumím a nikdy jsem to neuměla. Kdyby to bylo jen trochu možné, potřebovala bych, aby následující rok měl každý den tak aspoň o 2-3 hodiny delší, abych měla více času na to stihnout vše, co mám v plánu.
Takže já si do nového roku žádné předsevzetí nedávám.
Proč taky?
Já si přeji jen možná docela obyčejné věci: abychom všichni byli zdrávi a byli jsme spokojení a šťastní. A aby tu vládl klid a mír. Pro mě to fakt nejsou obyčejné věci. Pro mě to jsou ty nejpodstatnější a nejdůležitější věci v životě!
A jestli příští rok bude pro mě stejný jako ten letošní, řeknu zase: byl to bezva rok!
A když se mi v následujícím roce povede KONEČNĚ upravit váhu směrem dolů, a naučím se základy Angličtiny a hry na kytaru a vyjde mi čas na to napsat si tu povídkovou knihu, co víc bych si mohla od života přát?
