Doba vánoční, je doba dárků. A třeba i těch živých dárků. Takové štěňátko pod stromečkem rozsvítí oči dítěte víc než 150 blikajících světélek na stromečku...
My jsme doma nikdy pejska neměli. Mamka zastávala názor, že psík v paneláku je vlastně týraný, když je odkázaný na páníčky, až přijdou ze školy nebo z práce. Babička a děda (od mamky) vždy psíka měli. No jo, ale bydleli v rodinném domku. Zažila jsem tak Punťu - takovou pouliční směs. Byla to vlastně Puňtice, ale na to se přišlo, až když se psovi narodila štěňátka. Pamatuji si jak jednou, když nás babička s dědou odváželi domů, Punťa utekl a běžel dlouhou cestu za autem. Zahnat se nedal a tak jel 100 km daleko na návštěvu k nám...
A pak přišli další pejsci, co babička s dědou měli...
Můj otec, když byl teprve chvilku dědečkem, taky neodolal pohledu psích očí. Dostali ho příslovečné smutné psí oči pejska, kterého se někdo chtěl zbavit a vezl ho utratit a zachránil štěňátko pro vnoučátka. Ségra bydlela v domě na náměstí s malým dvorkem a ten byl z pohledu mého otce pro psíka ideální. Pamatuji si Ronečka jako úplně malé štěnátko, které smutně leželo v přepravce na kusu nějaké kožešiny a všechny nás jen pozorovalo. Měl hlavu položenou na svých dlouhých uších a jen oči ho prozradili. Kožešinu mu nikdo nesměl vzít. Jen malé neteře. Ty si s ním po chvilce hrály a pejsek za nimi běhal - inu jako pejsek. Oblékaly mu svetříčky a čepičky a pejsek držel, plazil se s nimi po zemi, dorážel na ně, když blbly ve vaně a když holky dlouho nevylézaly z postele, využil každé příležitosti, když někdo nechal otevřeno a budil je pak osobně, tím, že skočil mezi ně a olizoval je... Přijal je za svou smečku.
Když jsem neteřím rozčesávala dlouhé vlasy a ty ječely, stal se ze štěněte velký pes obranář: cenil na mě zuby, protože jsem si dovolila ubližovat jeho smečce.
Stejně jako holky mě ale vítal při každé návštěvě tím, že koukal do tašky, co jsem jim přinesla...
Když se sestra stěhovala na sídliště, psa jí majitel do bytu nedovolil a Roneček, do té doby domácí mazlík, putoval k našim na zahrádku. Otec mu udělal dvojitou boudu, mamka mu do ní poskytla svůj starý kabát s chlupem a Roneček šel do přírody. Všichni jsme měli obavy, aby přežil zimu...
Nastaly tak dny a roky, kdy jsme za zahrádku chodili venčit psa. V dešti, větru v plískanicích... Většinou tam chodil můj otec, ale když nemohl, vždy se našel někdo, kdo Ronečkovi donesl jídlo a řádně ho vyvenčil. No, napřed to vypadalo, že pes venčí nás. Jednou v zimě mě dokonce na náledí strhl na zem a já si parádně namlátila. Taky chodil do paneláku na krátké návštěvy, třeba, když otec marodil a všem bylo jasné, že se jednomu po druhém stýská, nebo když jsem v létě dělala dlouhou procházku na sídliště. Párkrát skončil u našich ve vaně, kdy ho mamka pořádně vykoupala a pak se sušil u radiátoru.. Otec ho sebou vozil i v autě, kdy pes stál na zadním sedadle za řidičem, aby dobře viděl. V létě mu z otevřeného okna jen plápolaly dlouhé psí uši. Jo, ještě jsem nezmínila, že to byl kříženec kokršpaněla s jezevčíkem. Když přišly na zahrádku neteře hopsal tenhle neposeda na svých malých nožičkách neskrývanou radostí...
Čas běžel...
Neteře měly jiné zájmy, otec trávil se stárnoucím psíkem hodně času na zahrádce... Roneček už nelítal, chodil klidně a jeden na druhého byli zvyklí... Můj otec jednou Ronečkovi zachránil i život, když se v rybníce zamotal do nějakého pletiva a topil se. Ač nebylo léto, otec neváhal a pro psa se do vody vrhnul...a to si myslím je hodně sblížilo...
Z hravého Ronečka se stával stárnoucí líný lehce prošedivělý psík, který ale radostně vítal každého ze své smečky. Když se neteři narodila holčička, jako kdyby Roneček ožil. Dorážel na kočárek a chtěl nového člena rodiny přimout za svého. Pak se narodil chlapeček a Roneček doslova zářil, když děti přišly na zahrádku...
A čas běžel...
...Před třemi lety, zrovna na Štedrý den mi volala neteř a strašně plakala. Šla tehdy na zahrádku za Ronečkem, protože můj otec ležel s nějakou virózou. V pláči mi sdělila, že Roneček umřel. Že na něj volala a on nepřiběhl a našla ho jak tam leží. Ptala se, jak to má říci dědovi a co má dělat, když má pro něj dáreček, že když ho pod stromeček nedá bude to podezřelé, a že neumí dědovi lhát, až se bude na Ronďu ptát...
Uklidnila jsem jí, ať nepláče, dárek Ronečkovi ať po stromeček dá a dědovi s babičkou, ať dnes nic neříká. Aby jim nezkazila Štedrý den. Ať jim to řekne až druhý den, že děda stejně počítal s tím, že Roneček už dlouho nebude...Sám mi sděloval asi dva dny předtím, že Roneček už je špatný, že s námi dlouho nebude, že mele z posledního...
Roneček s námi strávil 18,5 let života a byl to opravdu člen rodiny. S ohledem na věk mých rodičů už po rodiné dohodě nikdo nového psa nepořídil, ale děti se naučily příležitostně venčit pejsky z útulku...
Logicky v těhto dnech na Ronečka samozřejmě všichni s láskou vzpomínáme...
Všem darovaným štědrovečerním štěnátkům přeji, aby se dostali do smečky, která je bude mít ráda a aby v kruhu svých nových páníčků prožili celý svůj psí život!
