Když pršelo, jen se lilo, brblal národ na to, že nic neuzraje, že vše shnije, že neschne prádlo a vůbec, že je to hrozné furt chodit promáčení... Hrozný počasí! Tak teď pro změnu neprší vůbec.
Jako kdyby se někdo tam nahoře naštval a řekl si:
"Vy Čecháčci, vy stále jen brbláte, stále se vám něco nelíbí, jezdíte si k moři a za teplem, tak moře vám asi nezařídím, ale to teplo ano."
A budiž, stalo se!
Slunce začalo svítit a pálit ostošest, tak jak nikdy za poslední roky. Běžně a denně šplhalo po stupíncích pána Celsia až ke čtyřicítce a škodolibě koukalo, co ti brblající lidičky na to říkají. Zpočátku ohřívalo napuštěné vodní plochy, od malých zahradních bazénů, až po velké vodní nádrže. A dělalo mu dobře, jak si lidičky lebedili:
"Máme tu teploučko...jako u moře,"
"No sláva! Už nebrblají..." radostně zvolal ten někdo tam nahoře.
"Jen to moře nemáme!"
"Oni si fakt nedají pokoj, už zase brblají" pomyslel si někdo tam nahoře a řekl si: "Dobrá.moře jím zařídit nemohu, ale co takhle přidat pár dní tepla? Já jim umožním prožít opravdické léto po celé roční období..."
"Šmarjápano, to je výheň!"
"Se nedá ani dejchat!"
"Já se potím jako dveře od chlíva..."
"To není léto - to už je krematorium!"
"To už je o zdraví..." Brblali lidi dál.
"Tak já jim zařídím teplo, po kterém tak dlouho volají a ono se jim to zase nelíbí". Naštval se ten tam nahoře a povolal si na pomoc žlutočerné bojovníky z čeledi vosovitých.
A tak začalo být nejenom teplo, ale i životu nebezpečno. Ne jenom proto, že na vosí bodnutí může být někdo alergický, ale začala usychat úroda, vysychat malé rybníčky a potůčky a voda ze studní zmizela neznámo kam. Stromy a tráva neměly svěží zelenou barvu, anýbrž žlutou a lesy, louky a pastviny leckde pod vlivem požárů zčernaly...
Stále bylo krásně teplo i ve středozemí jako u moře. Bylo teplo i v noci - krásných více jak dvacet stupňů a lidi začali opět brblat, že se nevyspí, že se ani pracovat nedá... Stali se agresivními stejně jako žlutočerná armáda vos...
"No, nevím jestli už nadešel čas poslat dolů nějakou vodu a zchladit ty horké hlavy", řekl si ten tam nahoře, když pozoroval žlutavé a zčernalé pláně, které ne nadarmo korespondovaly s barvou bodavého hmyzu.
"Vám, vy lidská cházko, se stejně nikdy nezavděčím" a vztekle švihl tu a tam bleskem, pohodil pár kuliček krup a vychlístl sem a tam nějakou tu vodu, která na vyschlé a popraskané zemi napáchala ještě více neštěstí než užitku.
A lidi zase brblali. Moc vody! Vyplavené sklepy! Totálně zničená a pomlácená úroda.
"Jim se opravdu nikdo nezavděčí!" Pomyslel si ten tam nahoře a naštval se podruhé: "Chtěli jste teplo a když ho máte, brbláte. Chtěli jste vodu a když jí pošlu zase brbláte... Tak tůdle! Nevíte, co chcete! Já si tu vodu uklidím na zimu. A pak, když budu mít náladu, budu pomalu dolů sypat sněhové vločky, ale jestli zase budete brblat, že je zima taková nebo onaká, tak se na mou duši naštvu a žádné pomalu a pozvolna, ale zasypu vás sněhem, aby jste si konečně začali vážit ročních období..."
A opravdu, po nijak výrazném podzimu, kdy lid brblal, že ani ten podzim není takový jaký má být, přišla tuhá zima, plná vydatných sněhových přeháněk...Celou zem přikryla pořádná sněhová duchna.
Děti se radovaly, kdežto lid brblal dál:
"Tolik sněhu. Taková kalamita."
"Tolik sněhu...Ať už ta zima skončí!"
"Ty lidi opravdu neví, co chtějí", pomyslel si ten tam nahoře. "Chtěli sníh - dal jsem jim ho. Chtěli slunce, loni jsem jim poslal tolik tepla, co jen šlo." Bezradně ten tam nahoře složil hlavu do dlaní. "Já už vím, proč brblají. Já už jsem na to přišel, co po mě chtějí..." zvolal radostně ten tam nahoře a potutelně se usmál...
Sníh padal nepřetržitě až do března. Koryta řek, rybníků byla konečně plná...Podzemní vody byl konečně taky dostatek.
Lid stále brblal a brblal a brblal...
A když v červnu konečně roztál všechen sníh, část země skončila jednou pro vždy pod vodou.
A tak vznikne, milé děti, středoevropské moře...
