Tak jsem tuhle koupila kližku na guláš s tím, že ho (ten guláš) v týdnu udělám. A den „D“ nastal včera, po příchodu z práce a z nákupu. Sehnala jsem si taky před Vánocemi nůž! A ne ledajaký!
Z jednoho obchodního řetězce, od jedněch nejmenovaných pánů kuchařů – taky takoví kluci v akci, jen s delší praxi tam, v každém týdnu prezentují nějaký recept a loni vydali i kuchařku. Tak letos byl k mání nůž! Tedy dva.typy nožů (doufám, že v příštím roce, to bude třeba maso, co budou "rozdávat". Neb máme návod jak, máme profesionální nůž, hrnce nabízí kdejaký jiný obchodní řetězec, ale suroviny? Ha - nikdo!)
Takže vyndala jsem ten extra a fakt dost hustý (a prej i vostrý!) nůž z krabice. Omyla ho a jala jsem se krájet maso. To nesnáším doteď. Krájení masa.Někdo by podotkl – baba, má už léta praxe, tak co se vofrňuje. Jo, vadí mi to i po letech.
Dodnes pamatuji, když jsem jako holka ve věku asi 16-17 let musela dát upéct pod dozorem mamky své první kuře. Jen na něj sáhnout pro mě bylo děsné utrpení. Mrtvola ve dřezu – no, to je ale síla. Myslela jsem, že tehdy mamku šlehne:
„Hernajz, to jsi ženská? Jednou budeš mít rodinu a budeš muset vařit!“
„Ale proč teď? No to je děsný, šahat na to mrtvý kuře!“
„Jíst ti ho nevadí, co?“
„Ne, to už je upečený, ale tohle…“ Štítivě jsem držela ve vzduchu kuře za nohu a zvedal se mi žaludek. Mamka byla neoblomná:
"Umýt! Naosolit!"
„To jako i uvnitř jo? No, tak tam já šahat nebudu…“ pokoušela jsem se marně o revoltu.
„Přidej máslo, mírně podlij a dej to do trouby…“ zněly povely mé matky a já jsem je s děsným odporem k činnosti vykonávala.
Pokaždé, když dávám péct kuře se mi to vybaví.
Takže hovězí kližku jsem dala na to největší prkénko a že tedy vyzkouším ten profesionální nůž. Nikdy jsem nesnášela krájení hovězího masa – zejména pak čištění kousku zvaný kližka od všech těch blan a svalovin. Pitevna na kuchyňské lince hadr! A tohle šlo skoro samo. Kostky šly krásně krájet – nežužlala jsem je nožem, který brousek neviděl sto let a tak jsem po letech zjistila, že na vině není to houževnaté hovězí maso, ale nástroj, kterým ho porcuji.
I to hafo cibule šlo nakrájet tak nějak snadněji a pak už jsem se mohla pustit do gulášku…
Nůž jsem omyla od tekoucí vodou, vrátila do jako svátost nejcennější do krabičky a uklidila. Kdepak – tenhle mistr do špalku nepůjde! Ten bude jen můj a jen na hovězí…A běda tomu, kdo mi na něj šáhne!
…Bytem zavoněla cibulka… Vůně, která mě jako dítě vždy vytáhla o víkendu z postele. Byl to signál: Vstávej, mamka už vaří!
Na cibulku jsem nasypala značné množství lahůdkové mleté papriky, lehce osmahla a pak jsem přidala ty úhledně nádherné kostky masa…
...Bytem se linula božská vůně…
Kostky jsem orestovala, přidala jsem koření, vodu, ztlumila oheň a zaklopila poklicí…
Teprve pak jsem si sedla měla jsem klid na kafe, co jsem si po příchodu z práce, někdy kolem půl sedmé uvařila.
„Ty jako nekoukáš na Mrazíka?“ Zeptal se mě synátor.
„No jo, on je Mrazík – já hlava děravá na něj zapomněla....“ A vystřelila jsem k telce po vzoru Mrazíka, když zjistil, že doma zapomněl berlu mrazilku.
Bylo to dobrý.
Na začátku jsou dlouhé titulky…
Když loupežníčkové vedli při: zda loupit či neloupit, letěla jsem se přesvědčit, zda podlít či nepodlít - gulášek vodou a důkladně jsem ho promíchala…
Teď to zkrátím, pohádka se chýlila ke konci, gulášek taky, bylo třeba jen zahustit – chlebem vážení, chlebem! Jedině starší střídkou chleba. Žádná mouka! A chybělo jen dochutit.
Testovací zařízení sedělo ve své pracovně, když jsem nandavala na misku cca 2 polévkové lžíce výtvoru s tím, aby svým vytříbeným citem pro guláš sdělil, co mu chybí (rozuměj guláši!)…
Už už jsem mu misku chtěla odnést, když jsem si najednou vzpomněla na tu zástěru.
A teď to, vážení čtenáři, přijde.
Koupila jsem si zástěru.
A ne ledajakou!
Chtěla jsem jí vyzkoušet už na Štědrý den. Jenomže ten den mě od rána nebyl zrovna nakloněný. Při ranním líčení jsem si rozflákala zrcátko. Měla jsem ho možná patnáct let. Spadlo mi možná stokrát. Několikrát jsem ho vlepovala zpět do rámu, nikdy se ale nerozbilo a hele na Štědrý den sebou flákne z postele na zem a bylo na kusy. Jeden střep vypadl a v těch ostatních jsem se viděla několikrát. Takže jsem pak nevěděla, které oko si dřív namalovat. (Jo, nové zrcátko jsem si koupila až 29. prosince, to jen pro ty, co se divili, proč jsem chodila nenamalovaná). No, a aby toho nebylo málo, tak jak jsem šla hledat tu žertovnou zástěru, už před chystáním štědrovečerní večeře a rozbila jsem ještě takové malé těžítko. A to jsem se naštvala tak, že jsem uklidila střepy a zástěru jsem nechala zástěrou…
…Včera jsem si na ní ale vzpomněla...
No co?
Těžítko už rozbít nemohu, říkala jsem si, když jsem hrabala v tom košíčku, až jsem vytáhla igelitový obal a z něj jsem hned vyndala zástěrku, kterou jsem si oblékla, vzala misku s gulášem a letěla k tomu svému dát mu ochutnat ten výtvor a zjistit, zda mu něco nechybí (stále mluvíme o guláši!)
Přála bych vám vidět ten jeho pohled.
Ten stál za to.
Zvedl palec nahoru a uchichtával se pod fousy:
„Hele Ladu, fakt dost dobrý!“
A já pózovala jako miss bikiny mezi futry, aby si při koštování guláše vychutnal i ten pohled na tu zástěru:
„Ale teď nevím, zda myslíš ten guláš nebo moje svůdné image???"
„No, gulášek je jako vždy excelentní a ta zástěra…zakroutil s úsměvem hlavou... Ale jo! No, asi je vše na svém místě i ten fíkovej list. Jen ty proporce nějak nesedí, hlavně ten útlý pas…“
No, jasně že neseděl pas.
Nikdo nejsme dokonalý!
Byla to zástěrka s motivem nahého štíhlého těla, kdy klín zakrýval nějaký list a prsní bradavky malé lístečky nějakého břečťanu a mezitím byla řetízková výzdoba…
"To by stálo za selfíčko..." prohodil, když polkl poslední sousto.
Jasně, že jsem to musela zdokumentovat a poslat foto neteřím. Odpověď mladší neteře mě rozesmála na celé kolo:
„Hustý, úplně jsem se lekla, co mi to posíláš za prasárny!“
A pak, že jsem nudná a neumím překvapit!
Pcheee!
