Onehda mě zaskočila jedna hodně stará paní otázkou.“Můžete mi říci, kdo jsou to ty celebrity?“ A já, aniž bych si uvědomila věkový rozdíl jsem odpověděla : „ No, to jsou ty víajpí osobnosti…“
A v domění, že jsem jí dostatečně odpověděla, se se mylně domnívala, že rozhovor skončil.
„...ví… aj… co?“
„ No herci, zpěváci, sportovci, modelky…takový ty známý osobnosti, o kterých se píše a mluví…“
„Jo, vy myslíte tuhle chásku! Tu hereckou lůzu, ty umělce, co neumí ani hrát, ty jakoby sportovce, co se chlubí jen tím nehorázným majetkem. Tak těm se teď říká celebrity, jo? Nebo jak jste říkala to druhé?“
„Víajpí osobnosti, to je z angličtiny v překladu to znamená něco jako hodně důležitá nebo významná osoba…ale já Vám to doslovně nepřeložím. Ájina mě minula…píše se to VIP s velkými písmeny, to jste asi viděla...“
„ Ví aj pí, jo…? Hodně důležité osobnosti jo? A můžete mi říci konkrétně jak jsou důležité ty modelky? V čem jsou důležité? Nebo jak jsou důležití ti sportovci nebo ta dříve žebrácká herecká lůza, co si hraje na to, že jim hovna nesmrdí…můžete mi říci, proč se o nich musí psát?“
Pokrčila jsem rameny: „ Já nevím, asi proto, že to chtějí lidi číst. Prostě to tak je, píše se o veřejně známých osobnostech…“
„ Osobnostech?“ Pozvedla paní v nepředstíraném údivu obočí.
„ Vy těm uječeným rádoby pěvcům, umanutým a rozmazleným rádoby sportovcům a hercům, co už ani hrát neumí, jen se natřásají a strašně přehrávají anebo těm pochodujícím ramínkům na šaty, vy jim říkáte osobnosti?
„No, říká se jim tak!“ Odsekla jsem asertivně a myslela jsem si, že tím už rozhovor skončí.
Paní se na mě podívala takovým tím rentgenovým pohledem a já vytušila, že jsem byla vtažena rozhovoru, z kterého už jen tak nevycouvám.
„No, já si myslím, že osobnost je někdo jiný. Někdo, kdo si to zaslouží – vzhlížet k němu jako k někomu, kdo něco dokázal! Kam ten svět dospěl, když se vzhlíží k těm, co si jen na něco hrají a v životě nic nedokázali. To pro mě jsou v mém okolí jiné důležité osoby. Určitě by ale nechtěli, aby se o nich psalo a někdo je vláčel tiskem, ale pro mě jsou důležití lidé, co opravdu něco udělali. Lidi co něco umí. Co něco v životě dokázali. Třeba Mařka. Ovdověla hodně brzy, životem se prodírala tak, že třela bídu z nouzí, ale slušně vychovala dvě děti. Jeden vystudoval i vysokou školu, druhý udělal řemeslo. Mají spořádané rodiny a Mařku navštěvují s vnoučaty a pravnoučaty Mařka je na ně hrdá a pro mě je Mařka hodně důležitá. Mařky si vážím. Neměla to holka lehké. Nikdy jsem jí neslyšela fňukat a naříkat na život. Nebo Božka od vedle, ta se sice rozvedla s tím svým tyranem, co jí považte dokonce i mlátil a to jenom proto, že odmítla dát své rodiče do domova důchodců. Dochovala je sama k smrti. Ta chudák děti neměla a tolik po nich toužila. A kdo ví, třeba je z ní ten tyran i vymlátil. Řekněte mi, kdo se dneska postará o své staré rodiče? No, kdo? Strčíte je do domova důchodců, ať se starají jiní! To je úcta. Zapomenout na toho, kdo vás vychoval. Nebo Jindřich, ten v mládí přišel o nohu a nikdo, nikdo to na něm ani nepoznal. Neulehl tehdy po tom úraze a nefňukal, že je mrzák – měl ženu a tři děti a nějaké hospodářství, tak i s protézou dál pracoval až do důchodu…Jo a Venca, Venca u nás nikdy nikomu neodřekl pomoci. On byl tak trochu, no jak to říci, prostě trochu blbej na hlavu, ale jinak slušnej to jo….Vždy jsme se na něho mohli spolehnout. Byl ochotnej a pracovitej …a takových lidí bývalo u nás víc. Franta byl u hasičů a jednou zachránil babku, teď si nevzpomenu na její jméno, z hořícího domu, ačkoliv sám málem uhořel, protože ho to tam zavalilo a kdo to věděl, no kdo? Jen lidi u nás. Pro nás byl je a bude Franta hrdina! To je člověk pro mě hodně důležitej. Zachránil lidskej život! Už to ale není, co to bývalo, mladá pani, už nedrží vesnice pospolu. Už ne. Už je i tam zloba a závist a některé náplavy nosí frňáky pěkně nahoru, už se chovají úplně jinak…povýšeně…už k nám nepatří…“
„Nojo, no – doba je jiná!“ Pronesla jsem s hlubokým povzdechem a pohledem na hodinky.
„Navoněná bída mladá paní. Dnešní svět je jen pozlátko. Vše se navenek leskne a uvnitř, uvnitř je to ztrouchnivělé, shnilé, víte? Dneska nic nemá svojí hodnotu. My jsme si vážili čestnosti a přímého jednání a dneska? Dneska vám každej maže med okolo huby a přitom kouká, jak by se na vás napakoval. Okrádat důchodce za bílého dne, no kde to sme? Nebo ty šmejdi, co okrádají důchodce – tohle dřív nebejvalo – stáří si zaslouží úctu a ne aby jím někdo opovrhoval, ohrnoval nos nad tím, že je někdo starej, nemocnej, nepohyblivej nebo pomaleji chápající. Je to velká neúcta ke stáří, okrádat staré lidi. Pazoury bych jim usekala, hajzlům! Tohle dřív nebejvalo…“
„Nojo no – je jiná doba…“
„Nesvádějte to, mladá pani, na dobu. Já nejsem tak úplně pitomá. Jsem stará, ale nejsem blbá! To, že si neváží člověk člověka nemá nic společného s dobou, ale s výchovou, víte? Vy dneska děti nevychováváte k úctě, vy je jen rozmazlujete, jen je zahrnujete se množstvím hraček, ale neumíte se k sobě chovat jako lidi. Neumíte dávat najevo city. Nemáte jeden pro druhého pochopení. Nejste tolerantní. Mě přijde, jak kdyby vám někdo násilím vyrval srdce a leckdy i mozky z těl. Nedokážete jeden druhého přijmout a milovat, takového jaký je. Vše si malujete a představujete jinak. Všechno chcete hned. To není dobře! Věřte mi. Člověk musí ke všemu dozrát a přemíra věcí okolo vás z vás neudělá lepší lidi. To dobré, co v člověku je, je v jeho srdci a v jeho možnostech pomáhat. Vy vše poměřujete jen a jen penězi… Nevzhlížejte k pochybným komediantům, nezáviďte jim to, co vlastní, ale začněte si vážit lidí okolo sebe. Nenapodobujte nikoho. Proberte se! Jistě i vy okolo sebe máte někoho, o kom můžete říct, že to v životě neměl lehké, ale zvládl to. Takový člověk si zaslouží obdiv!“…
Po tomto závěrečném monologu přišla stará paní na řadu. Podle mě právě včas, já už začala přemýšlet kolik znám ve svém okolí lidí, o kterých sice noviny nepíšou a televize o nich neví, ale kteří dokázali v životě něco, za co jim náleží nějaká důležitost, vážnost a obdiv.
No, možná se budete divit, ale já jsem zjistila, že mě obklopuje spousta lidí, kterým by označení VIP opravdu patřilo, protože mají srdce a rozum na pravém místě, protože překonali složité situace, protože jsou jací jsou, protože to prostě jsou „srdcaři“. Mají opravdu srdce ze zlata, ale pozlátko je asi blyštivější. Inu - není všechno zlato, co se třpytí...
