Tak se mi dneska nechtělo vstávat. To u mě není nic neobvyklého. Mě se z vyhřátého pelíšku nechce nikdy. Dneska jsem ale šla do práce letos naposled...
...a kdo ne, že? Někdo jde dokonce i zítra! Já si včera musela vzít poslední den dovolené a zrovna bych tak potřebovala v práci být.. Věděla jsem, že ten den by mi pomohl zpracovat vše, co mám na stole...
Vstávala jsem tak s představou, že ač jsem chtěla dodělat resty, nestihnu to a budu začínat rok 2017 s chaotickým skákáním z jedné věci na druhou, což vyloženě nesnáším. Povaha věci někdy donutí rozdělanou práci odložit a věnovat se jiné - takové, která má v tu chvíli přednost.Pak jsem si ale řekla, že to musím zvládnout, že to chce si vše dobře naplánovat, najít si systém a pustit se do psaní zpráv a záznamů, které jsem stále odkládala a odkládala...a dávala přednost tomu, kde plynuly lhůty... To, co letos přišlo, ještě letos zpracuji, řekla jsem si hned ráno a jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala... Vypsala jsem si, co vše, musím udělat a "jela jsem podle plánu". Napřed se mi, pravda, orosilo čelo, protože na to kvantum práce mi nemůže běžná pracovní doba stačit. Pak jsem se ale pustila do práce s takovou vervou, že jsem vše, co jsem si dala za úkol, zpracovala. Uf! To vám byla úleva.
Není to tak, že bych v roce 2017 usedla k prázdnému stolu a šťourala se v nose, to zase ne, ale s klidem jsem dneska mohla odejít z práce, aniž bych do dalšího roku nosila v hlavě to, co ještě musím zapsat a čemu mám dát přednost, a hlídat si lhůty.
S koncem pracovní doby jsem se po zásluze pochválila: "Jsi dobrá Laduš!"
A tak jsem si cestou z práce vymyslela novoroční předsevzetí. Hádejte jaké?
