Tak si představte, že na mě dneska vyskočil titulek o tom, že slavný muzikál Pomáda vznikl před dlouhými čtyřiceti lety… Je to vůbec možné...???
…první co mě napadlo bylo, že se asi upsali.
Kdeže 40 let?
Vždyť je to teprve nedávno, co jsem na ten muzikál šla a hlavně odcházela v takové té euforii jakou jsem z žádného jiného filmu nezažila. Když vám je sladkých …náct, tak zízáte na plátno s otevřenou hubou - kde v tu dobu byla Kelišová? Možná tak v představách režiséra Trošky.
Všechno bylo tenkrát neskutečné a fantastické a vůbec…Snad pod vlivem muzikálu jsem si tehdy ušila růžovou bundu zdobenou černými zipy a černými výpustkami. Ne kopii toho, co nosil spolek děvčat z Ridell High School, ale chápejte: r ů ž o v o u bundu - s r ů ž o v o u podšívkou…Ach, to byla doba!
Kdepak, autoři článku se fakt neupsali.
To jen já nějak zapomněla, že už mi dávno bylo pětapadesát. Tedy až na tom stáří filmu vidím, jak rychle uteklo 40 let života. A přitom mi přijde, že jsem do kina na Pomádu chodila teprve nedávno. Ano, já na ten muzikál chodila opakovaně. Naši se vždy divili, že už jsem to viděla, jak na to mohu jít znova? „ No, přeci úplně normálně!“ Nechápala jsem já je, že nechápou….
Nejenom kvůli sladkobolnému obsahu, ale hlavně kvůli písničkám jeden prostě do kina zase musel. Zlatým hřebem ale vždy stejně bylo, jak se změnila krásná, ale upjatá Sandy, když nakráčela v kožených kalhotách a s kudrnatou hlavou…no a ta závěrečná písnička…Dodnes vidím samu sebe doslova přikovanou v letním kině! To byl zážitek!
Kdykoliv mám možnost notoricky známou Pomádu vidět ráda se podívám.
Dneska už spíše s nostalgickou vzpomínkou na bývalé mládí…ale stejně si říkám, že těch 40 let uteklo rychleji, než se člověk stačil tak nějak pořádně rozkoukat.
Dnešním mladým patrně muzikál Pomáda k srdci nepřiroste, ale některé písničky jim jsou díky rodičům či spíše už prarodičům povědomé.
Inu 40 let zapříčinilo, že muzikál Pomáda budou považovat spíše za film pro pamětníky nebo možná za Pomádu s prošlou dobou trvanlivosti...
