Jak to vnímám já: Píši - tedy jsem!

Když si tak vzpomenu na svoje školní léta není nic, co by mě donutilo vzpomínat nějak extra v dobrém. Nikdy jsem nebyla šprt a nikdy jsem nebyla nejhorší žačka. Často jsem bývala z pohodlnosti lajdák...

Copak na prvním stupni, tam to bylo v naprosté pohodě, číst a psát jsem uměla před nástupem do školy a už v první třídě jsem zfalšovala podpis mamky. No, dneska bych asi za to byla řešena ve výchovných komisích za podvod a rodiče by museli absolvovat bezpočet kázání odevšad. Já tehdy zapomněla dát podepsat úkol, tak jsem si to před odevzdáním podepsala sama a doma jsem to pak řekla. Učitel nic nepoznal a naši mi vysvětlili, že je to podvod a ať to víckrát nedělám...

Na druhém stupni jsem nesnášela matematiku. N kvůli číslům, ale kvůli  neurotické učitelce, která mi několikrát přetrhla sešit, že jsem se dostlala za tužkou označený okraj. Starší ročníky jistě pamatují jak museli na určité předměty  dělat tužkou okraje v sešitech... Dalším problémem pro mě byl tělák, ne proto, že bych byla hotové budižkničemu, ale já nikdy neměla a nemám sílu v rukou, takže nějaké výmyky na hrazdě či šplhání, to pro mě prostě bylo nemožné...Jenomže, když člověk dostal dvojku z těláku jen za to že nevyšplhal a neudělal výmyk a spolužačka, která neuměla přeskočit ani přes švihadlo, nedokázala ani kotrmelec a při běhu si zakopávala o vlastní nohy dostala z těláku jedničku jen aby se jí jako šprtce nezkazilo vízo, to mi tenkrát rozum nebral a má tělocvičná snaha dostala na frak. A ono je to stále stejné, stále se někomu nadržuje a někdo, kdo se snaží, ale dotyčnému nějak nesedne má smůlu i dneska.

Na druhém stupni jsem milovala díky chemikářce chemii.  Trochu jsem válčila s fyzikou a čeština - to byla kapitola sama pro sebe. Nikdy mi nedělalo problém něco napsat, ale větné skladby a rozbory...K čemu to budu potřebovat?  Jako by nestačilo, že jsem na prvním stupni dlouho jsem zápasila s "i" a "y", sama jsem z toho byla zoufalá a moudrá stará paní učitelka se snažila mě povzbudit a udělat pro mě český jazyk oblíbeným předmětem, když mi řekla památnou větu:

"Píšeš hezky, ale s chybami. Ale jednou se dočkám toho, že budeš jako Božena Nemcová a třeba si od tebe i něco přečtu..."

Pro mě, pro malou asi desetiletou holku to byla taková pocta a taková výzva, ale to by nesměl přijít druhý stupeň s jinou učitelkou, která nepovzbudila za snahu, ale naopak jen kárala, hledala chyby a veřejně zesměšňovala...Na druhém stupni mě moc nebavilo psaní rukou a takmezi písmenky "a" a "o" nebyl skoro rozdíl, pročež mě češtinářka dávala o stupeň horší známku a řekla to tak i mamce, že dokud nezlepším psaní bude mě klasifikovat a stupeň až dva hůře. Kdo z vás by miloval češtinu? Má euforie ze  spisovatelské dráhy byla ta tam. Kdepak Božena Němcová...

Občas jsem pak v pubertě napsala nějakou básničku. Občas jsem někdy někam nějakou poslala, ale...to bylo vše. Pak jsem na můj dětský sen o spisovatelce úplně zapomněla...

Když jsem se rozhodla psát blog, netrpělivě jsem čekala, zda si ho vůbec někdo přečte. Napřed jsem se styděla to i okolí přiznat a říci, že někam píši. Pak jsem občas někde něco zmínila, někomu přeposlala článek e-mailem...

Své blogy jsem začínala psát v době, kdy jsem potřebovala ze sebe dostat, co cítím.Často byly ufňukané, ale pro mě to byla terapie a spojení se světem jinak bych asi musela začít chlastat, abych ustála život..Pro mě byly zpočátku blogy únikem do jiného světa, vycházkou někam, kde občas někdo souhlasně pokýve hlavou a bude rozumět tomu co píši. Potřebovala jsem jako sůl vědomí toho, že nejsem nicka a blbka co ničemu nerozumí a že patřím jen ke škopku. A jestli jsem stará a tlustá a nezajímavá tuctová šedá myš, která nemá čím zaujmout, to bylo pro psaní nepodstatné...

Dneska píši jen tak pro radost, když mám něco na srdci, když se chci o něco podělit, když se chci k něčemu vyjádřit. Píši když chci a o čem chci. Naštěstí už nemusím poslouchat: "Zakazuji ti, aby si v těch svých blozích zmiňovala mě!" Už mám svobodu slova i projevu!

Božena Němcová nejsem a nikdy jí nebudu. Jsem moc vděčná za každého čtenáře a dobře vím, že mám několik desítek věrných čtenářů a čtenářek, kterých si vážím! Někteří se sami ozývají, když dlouho nic nepíši, že nemají co číst. Je to moc milé. Je milé vědět, že díky mým blogům i ti vzdálenější vědí, že žiji.

A já hodně často nahoru do nebe posílám pozdrav češtinářce, která krom mých školních slohů nic jiného nečetla....

Děkuji a nikdy nezapomenu!