Nevím jaké máte vzpomínky na školu,ale já si třeba pamatuji, jak krásně voněly nové pastelky. A kdyby jenom voněly, ono s nimi i šlo vybarvovat...
Mnoho let po základní škole jsem pastelky nepotřebovala.
Proč taky, že?
A pak se jednou stalo,že jsem je potřebovala - měla jsem někomu něco namalovat do památníku. Koupila jsem výhodně nějaké velké balení asi 36 pastelek. Ořezaných pastelek. Namalovala jsem obrázek tužkou a že ho vybarvím. Vezmu žlutou pastelku - a nic! Vezmu černou - a nic. Tlačit na ně v památníku nemůžu. Vyzkoušela jsem tedy skoro všechny pastelky na papír vedle a oni skoro nemalovaly. Aby bylo poznat, že něco vybarvuji, musela jsem přidat na síle. Ale ejhle - špička se zlomila. Ořezávala jsem pastelky, až z nich zbyly torza bez špiček. Od ořezávání se mi udělal puchýř a obrázek zůstal nevybarvený do doby, než jsem šla a koupila jsem si poctivé české KOH-I-NOOR.
No a v pátek jsem šla jihočeskou metropoli směrem od Budvar Arény a ještě než jsem došla k KOH-I-NOORrce ucítila jsem tu vůni z dětství...
Pastelky!
Já cítím pastelky!
Najednou jsem si uvědomila, že jsem šla tolikrát okolo, ale nikdy jsem necítila vůni dřeva a barvy - vůni pastelek...
Ač jsem měla před sebou dlouhý osmihodinový seminář celý den jsem myslela na to, že stačila jedna čichová vzpomínka, která mi udělala den krásnější...
Když jsem šla ze semináře, necítila jsem vůbec nic, možná proto, že se právě dalo do deště!
