Splnila jsem si jeden sen. Záměrně v době předvánoční jsem se rozhodla udělat to, co jsem v hlavně nosila několik let.
Několik let jsem si říkala, že by bylo dobré dát svým nejbližším dárek, který by prezentoval to, že si neplním jen povinnost někoho obdarovat - ale chci obdarovat nejbližší něčím osobním.
Svého času to byly dárky šité. Ale znáte to: "měkouši " pod stromkem moc nepotěší - vyjímkou je možná tak norkový kožich. Děti čekají na vysněnou hračku. Univerzální je kniha (když znáte obdarovávaného můžete se i trefit do jeho vkusu) anebo jak já říkám "žrací balíčky".
Já se letos na poslední chvíli rozhodla uskutečnit svůj velký tajný sen, abych ho mohla zabalit a položit pod stromeček.
Začalo to asi takto: vadily mě rodinné recepty psané v jednom sešitě a k nim spousta popsaných papírků. Řekla jsem si, že to přepíši do počítače. Zprvu jen proto, aby byly dostupné a čitelné i pro generace po nás. A pak mě napadlo, že sice počítač je počítač, ale kniha knihou zůstane! Já vím, že by stačilo to přepsat a poslat e-mailem všem z rodiny. Ale jsem trochu knihomol (mám ráda knihy a ráda do knihkupectví chodím - to je úplně jiný svět!)...
Na svém nápadu jsem pracovala intenzivně někdy od roku 2008 do doby, kdy mi najednou zčernala obrazovka starého repasovaného notebooku a já zůstala namydlená. Bylo to v létě roku 2011, já dlouhodobě marodila po operaci - ideální čas na to, dát ty recepty nějak do kupy... A najednou bylo černo!
Ještě, že jednu rozpracovanou verzi jsem měla uloženou na flešce. Po půlroce nicnedělání (myšleno na receptech) mi Jéžíšek přinesl na mé přání malý ultratenký netbook, protože jsem se domnívala, že je na mou „spisovatelskou“ činnost je plně dostačující. Malý, krásný vínový netbook se ale jevil jako nespolehlivý od samého začátku. Často u něj docházelo k tzv. „modré smrti“. Obrazovka zmodrala a vše zdlouhavě znovu nabíhalo. (Asi proto, že byl tak tenký a nic v něm nebylo).
Přešla mě trpělivost.
Nešlo na něm dělat nic. V hlavě jsem nosila plán, který jsem nemohla uskutečnit. Už tehdy v roce 2011 jsem chtěla mnou sebrané recepty proložit povídkami, které jsem měla napsané – připadalo mi to jako dobrý nápad.
A pak jsem zjistila, že mě v roce 2012 předběhla Halina Pawlowská svojí knihou: Až se mě dcera zeptá. Byla jsem zpočátku hodně naštvaná, že mi někdo vyfoukl můj skvělý nápad a můj nápad už není jen můj. Že to napadlo i někoho jiného. Ale v mém životě to tak chodí, že nosím v hlavě plány, které mi připadají zajímavé a než seberu odvahu je zrealizovat (neb okolí mě většinou odrazuje) stane se, že s tím samým nápadem přijde někdo jiný (někdo průbojnější) a sklidí ohlas.
Jenomže od roku 2011 uteklo tolik vody.
Tolik se toho změnilo.
Tak třeba: koupila jsem si letos v létě nový - pořádný velký notebook. A mnou naplánované povídky třeba nahradily příspěvky do blogu, které od konce listopadu 2013 nepravidelně zveřejňuji na www.blog.idnes. cz.
Nebudu už dlouze rozepisovat to, že jsem si spnila jedno přání a vydala jsem knihu. Knihu blogů a vybraných rodiných receptů, ale i receptů, které byly převzaté z časopisů a televizních pořadů a tak nějak v mé kuchyni zdomácněly, zachutnaly a pohladily chuťové buňky...
Řeknu vám, je to makačka vymyslet vtipný trefný a výstižný název. Neb název prý prodává zboží.
Ale mě nešlo o knižní trhák nebo o ležák na knižních pultech. Takže název je, jaký je. Vychází z mého nitra…
Podtitul vyplynul z tak nějak sám, vyplynul z poznání, ke kterému člověk stejně časem dospěje. Po všech těch jankovitých letech přijde na to, že největší bohatství, je v rodině.
V rodině, kde si jeden druhého váží.
V rodině kam se člověk rád z krátkých i dlouhých cest vrací.
V rodině, kam se těší…
V rodině, kde se na něj všichni těší...
A láska, jak známo, prochází žaludkem. Všichni máme v paměti otisky chutí jídel našich babiček a matek a neseme si je celý život. Celý život pak vzpomínáme…Můžeme zapomenout recept, ale to, jak to jídlo chutnalo, to nezapomeneme...
Takže název mé "ukecané kuchařky" Obrovská láska aneb nežel námahy ni píle starati se o své milé, vyjadřuje nejenom to, že jako širší rodina umíme držet při sobě, ale že se v naší rodině vždy dobře a chutně vařilo (třeba vánoční recepty jsou po generace předávané). A než i já zapomenu, co vše patří do vanilkových rohlíčků, měla jsem potřebu zvěčnit ty základní recepty a nějaká kulinářská moudra pro generace po nás. A hlavně: chtěla jsem potěšit mému srdci nejbližší.
Vím, že svou knihou díru do světa neudělám (protože mě předběhl kdejaký krtek, ale i Halina Pawlowská, kterou mimochodem velmi ráda čtu), ale jde i o to, že jsem si k letošním vánočním svátkům splnila jeden velký letitý sen...
A jestli pod stromečkem potěší, splní má snaha svůj účel...
