No, řeknu vám otevřeně, že zpráva o nemoci Karla Gotta mě zas tak moc nezaskočila. Už někdy zjara jsem říkala, že se mi nelíbí to, co se okolo zpěváka děje. Když jsem slyšela písničku, co nazpíval se dcerou Carlotte řekla jsem si:
„A sakra!“
Shodou okolností počátkem roku oslavil krásnou osmdesátku i můj otec a s ohledem na slábnoucí srdce se v předjaří rozhodl pro zákrok, který by člověku nezatíženému věkem a dalšími chorobami zcela jistě pomohl a život na pár let prodloužil. Taťka se upnul k šanci ještě zde 2-3 roky, ale nejlépe pět let pobýt v kruhu rodiny. Jeho tělo ovšem bylo operací tak oslabené, že tři měsíce doslova chřadl před očima a ač jsme si z celého srdce všichni přáli, aby konečně nabral sílu a začal se uzdravovat – boj už nevyhrál! Měl motivaci a víru – ale neměl už sílu! Měl totiž velkou chuť do života a nehodlal se jen tak smířit s tím, že jednou se mu srdce zastaví. Měl okolo sebe rád celou rodinu včetně pravnoučat a chtěl je vidět vyrůstat – tak moc si přál žít! Když vnučky připravily pro svého dědu do nemocnice prezentaci videa z fotkami a podbarvily to písničkou právě Karla Gotta, co zpívá s dcerou Charlotte doslova se při poslechu textu ježily chlupy na celém těle. Říkala jsem si, co Karel Gott ví o své budoucnosti, když v textu zpívá : „na všechny z cest svítím ti dál?“ Písnička je to nádherná, ale když jsem jí slyšela, přišla mi taková hodně smutná, taková o loučení se životem a tekly mi při ní slzy jako hrachy. Tak jsem při prezentaci fotek taťkovi raději hodně utlumila zvuk.
Když to vezmu kolem a dokola, ono prožít plnohodnotný život v tělesné a duševní svěžesti a sfouknout si z narozeninového dortu alespoň těch osmdesát svíček je opravdu zázrak.
Kdo to dneska dá?
Kdo se dožije v tělesném a duševním zdraví osmdesátky?
Znám mnoho mladších o hůlkách, holích, na vozících, posedávajících, užívajících spousty léků….
…znám a znala jsem i lidi, co přes tělesné neduhy byli duševně svěží i v osmdesáti. A měli šílenou chuť do života a plány do dalších let. Pak si člověk řekne, jaká je to nespravedlnost, když takový člověk musí odejít. Nebo proč člověk, co chtěl žít - musel zemřít? V kontrastu s lidmi, co si neváží zdraví, riskují za volantem, či si trvale poškozují zdraví nadužíváním psychotropních látek, alkoholu a nikotinu?
Když to člověk vezme kolem a kolem je to nespravedlivé, že na jedné straně si někdo života neváží a pak jsou tu tací, co třeba mají odžitý velký kus života a i přes všechny nástrahy, bolesti a pády dělají vše pro to, aby mohli žít. Nechtějí se vzdávat a bojují opakovaně do posledního okamžiku, doslova do posledního dechu. Hodně nespravedlivé je, když někomu není umožněno ani zestárnout, natož vidět vyrůstat své děti…
Taťka počátkem tohoto roku hodně sledoval, kdo oslaví stejně jako on tu magickou osmdesátku – kolikrát ani netušil s kým je vlastně vrstevník. Naposledy si četl o Josefu Fouskovi, taky vrstevníkovi a jeho textu k písničce Petra Spáleného: Až mě andělé… a říkal: „Tak tu bych chtěl na pohřbu!“. Odbyli jsme ho tím, že má blbé hlášky a oči daleko od prdele. Nenechal se odbýt. Argumentoval tím, že nikdy nikdo nevíme, co se stane. Jedna z jeho posledních písniček, kterou si pouštěl přes počítač byl duet Karla Gotta a Semio Rossi La Paloma. Takže bylo logické, jaké dvě skladby se ozývaly ze smuteční síně…
Co se týče Karla Gotta – chtělo to velkou odvahu zveřejnit, co se děje s jeho zdravím. Lze jen doufat, že novináři nebudou lační po senzačních titulcích neb snad každý z nás někdy zažil bolestné chvíle v rodině, kdy mu vadil i pohled lidí natož nějaký dotaz.
Ano – nikdo z nás nikdy nebude žít věčně – mohu si to říkat stále dokola, ale přesto mě odchod taťky hodně zasáhl.
Útěchou může být je to, že pokud člověk prožije dlouhý a opravdu naplněný život lze mu to jen přát a možná i trochu závidět, protože kdo ví, co Bůh chystá?
