"Já snad mám na čele napsáno: přitahuji magory!" posteskla si jednou jedna maminka, když jí nevyšel ani druhý vztah. Vzpomenu si na ní vždy, když se mě někdo zeptá na cestu...
...v tu chvíli mám pocit, že mám napsáno na čele: Průvodce.
Začalo to v době středoškolských studií, kdy se mě v Praze ptali na cestu turisté. Trpělivě jsem vysvětlovala, že nejsem místní, když jsem ale cestu znala, tak jsem jim jí popsala. Samozřejmě našincům. Když se mě zeptali cizinci vrtěla jsem hlavou a gestikulovala, že nerozumím. Přesto jsem se několikrát dostala do situace, kdy se mě ve městě, kde jsem vyrůstala, zeptali na cestu cizinci - Němci. Já jim rozuměla: co hledají, kam chtějí (přece jenom chvilku jsem na němčinu chodila), ale v němčině popsat kudy musí jet s mojí neschopností německy komunikovat byl značný problém. Takže moje mluva byla hodně zvláštní: jedno německé slovo na deset českých a k tomu výrazná gestikulace, za kterou bych měla být právem alespoň nominována na Oskara za umělecký dojem. Vybavuji si, jak dvakrát se mi povedlo gestikulací vysvětlit kudy mají cizinci jet. Jednou nad cestovní mapou, kdy jsem rukama máchala jako větrný mlýn a podruhé, když mě řidička oslovila nedaleko velké mapy města. Naznačila jsem jí, aby vystoupila a šla se mnou k mapě, před kterou jsem si stoupla a na mapě jsem ukázala kde jsme a kudy se dostane kam potřebuje. Slovní zásoba mizivá a přesto jsem se gesty ujišťovala, že mi paní rozumí. Protože kruhový objezd jsme se německy určitě neučili a co se cesty týče pamatuji si jen, jak se řekne zatáčka. Mlčela jsem. Poněvadž v češtině je to sprosté slovo, tak jsem stála jako tydýt před mapou a předvedla jsem famózní němou grotesku. Doufám, že dotyčná tehdy bezpečně dojela do místa určení, protože mi pak na mapě ukázala kam a jak a ujistila se ´že čte v mapě správně, když ukázala na nedalekou světelnou křižovatku a pak jí vyhledala na mapě. Byla jsem tehdy na sebe tak pyšná jak jsem to zvládla i bez ohledu na to, že jsem tam před mapou dobrých dvacet minut šaškovala jako v nějaké reality šou.
Nevím proč, ale lidi mě zastavují stále.
I v cizích městech, kde jsem i já jen na návštěvě
Je téměř na denním pořádku, že se mě v budově, kde pracuji někdo zeptá, kde najde dotyčného člověka, oddělení nebo odbor.
Téměř denně se mě lidi ptají, kde najdou to či ono. Dnes kupříkladu nějací prarodiče s vnoučaty hledali cukrárnu...
Já to tam opravdu musím mít napsané. Myslím na čele. ZEPTEJTE SE MĚ!
