Znáte to – nemoc je potvora. Nedá vám spát, není vám dobře, mysl nemáte zcela v pohodě a vůbec nic vás v podstatě nebaví… A to si představte, že třeba onemocníte krásou? Možná si říkáte, co je to za blbost – onemocnět krásou? A víte, že to jde? Tak například já jsem onemocněla ze šatů.
Stalo se to asi takto:
Moje kolegyně objevila jakési internetové stránky s ručními výrobky. Mohla bych napsat odkaz, ale copak já vím, jestli to můžu natvrdo zveřejnit, aby to nebyla nějaká skrytá reklama? Takže to podám tak nějak skrytě. Má pracovní kolegyně je taková ta žena, co je tak trochu jiná, protože s rozumným přístupem přistupuje k všemu, co je alternativní a přírodní a někde na svých cestách se zakoukala do šatů s čakrami. Já věděla prdlajs, co jsou to čakry, ale z jejího vyprávění jsem pochopila, že prý to jsou nějaké barevné pruhy. Představuji si to asi jako duhové spektrum. Má kolegyně proto hledala, kdo by jí šaty dle jejích představ udělal. A narazila na zázračnou internetovou planetu, kde našla malované oděvy. A pořídila si místo šatů alespoň malovanou mikinu. A když v ní přišla do práce, zajímala jsem se, kde se nechají sehnat takové zvláštní věci a ona mi přeposlala odkaz.
No, co vám budu popisovat.
Dva podvečery jsem strávila na stránkách, kde se prezentují rukodělné činnosti… Prohlížela jsem si tu krásu, žasla jsem a najednou se stalo, že mě přepadla taková podivná bolest u srdce a já jsem zjistila, že jsem onemocněla krásou. Prostě jsem zahlédla šaty: krásné a ručně malované a mě se posunula dolní čelist, vyvalily se mi bulvy a jak uvádím: onemocněla jsem (možná se mi zvýšila i teplota, ale to jsem v tu chvíli neřešila). Civěla jsem na šaty a říkala jsem si: „Tyhle šaty tak mít…“ Celý večer do mě nic nebylo.
Druhý den jsem kolegyni v práci v dobrém vyčinila, že mi způsobila takové trápení.
„Hele já fakt, z těch šatů onemocněla…“
„A že jsou tam hezké věci, co?“
„No, to tedy jsou, ale mě dostaly jedny šaty…“
Nemůžu si přece nechat pro sebe jak moc se mi to líbí a tak jsem na e-mailové stránky autorky šatů a ještě jedné autorky, u které mě zaujaly její šperky ze sutašek, zareagovala krátkou pochvalou. K šatům jsem poznamenala, že mě tak moc zaujaly, ale bohužel, že jsou malé. Přesto, že bych byla ochotna kvůli té kráse i zhubnout, protože jsem doslova onemocněla krásou…
Jo, taky jsem zapomněla uvést, že nejsem zrovna modelka s mírami 90- 60-90, ale klidně bych mohla být manekýnou pro několik X a jedno L. To zase jo. Proporčně jo. Ale jinak jsem oplácaná až hrůza a ač vím jak na to (tedy jak na to jak zhubnout), chybí mi jen ta vůle. Ne a ne se odnaučit a teď to sdělím tak, jak to mám na jazyku – nežrat! Nekonzumovat nic hlavně pozdě odoledne nebo večer a nemlsat! A vůbec, chybí mi vůle stravovat se zdravěji. Teorii já ovládám, že bych mohla přednášet klidně na Hubnoucí univerzitě, ale ve své podstatě jsem slaboch. Vůle mě vždy zradí. A hubnutí, jak známo, je o pevné vůli, A s tou já neustále válčím…
Ale to jsem trochu odbočila od tématu – chtěla jsem sdělit, že už letos na jaře jsem se rozhodla být za dámu a pořídila jsem si, i navzdory nakynuvší postavě, hned několikatery šaty. Dámy silnějších postav prominou, ale legíny a objemná trika či svetry, nikoho při těle krásnějším neudělají. Některé šaty jsem si koupila (objednávat konfekci s proporcemi v nadměrných velikostech můžu), některé jsem si ušila a pak přišla ta pecka – malované šaty. To by bylo něco. Takové mi v šatníku vyloženě chybí...
Ne, vůbec nejsem marnotratná baba, ale myslím si, že v dvaapadesáti nadešel KONEČNĚ ten správný čas začít se rozmazlovat. Nota bene, když doposud jsem stále brala ohledy na druhé a na okolí a z vlastního života jsem tak nějak nic neměla, jen jsem přežívala. Tak jsem si po padesátce uvědomila, že ten rozjetej vozík s nákladem mého vlastního života už nikdy nemá šanci se vrátit se zpátky ba ani zastavit a jede stále rychleji, aby dojel do jediného cíle. Ne, že bych hned myslela na krematorium. Tam snad ještě nesměřuje, ale nezadržitelně se ten život posunul ke své závěrečné fázi (to jsem si uvědomila, ale až s padesátkou na krku, že ze života nevyváznu živá a čeká mě jen stárnutí). Mládnout už nebudu, vrátit čas se nedá, ale ten druhý poločas (nebo možná jen poslední třetinu) života už bych si zasloužila žít po svém a hlavně pro sebe.
Takže jsem se já sama začala na stará kolena rozmazlovat a jako na potvoru jsem chytla tu infekci na šaty. No, a když jsem uviděla ty malované šaty, to se nedá ani popsat, to byla hotová pandemie…
Večer 19.06.2014 jsem koukla do mejlů a obě autorky (šperků i šatů) mi poděkovaly, že jsem jim výrobky pochválila a ta s těmi šaty mi napsala:
„Není-li to nutné, nehubňete... Stačí mi napsat míry přes prsa a boky, abych udělala šaty na míru a délku. Zda mají mít cípy nebo vykrojení. Nebudou nikdy zcela stejné, jednak ty motivy měním, jednak vsadky spotřebovávám různě a pak je musím mnohdy zkombinovat zase s těmi dostupnými jinak, ale postup nafotím a pokud si nejsem jistá, co by zvolila majitelka šatů, tak posílám náhledy k rozhodnutí…“
A poslala mi náhledy dalších neprezentovaných děl. Nad kterými jsem slintala jak Pavlovův pes. Taková nááááádhera!
Zajásala jsem i nad názorem malířky šatů. Já taky zastávám názor, že na ty éterické vychrtliny, před kterými se člověk bojí kýchnout, aby je neodfouknul kdoví kam, se často nedá už ani koukat. Můj děda vždycky říkal, že ženská má být na štípnutí a né na chcípnutí. A já rozhodně jako chcípáček nevypadám! Vzala jsem krejčovský metr (ještě mi jeden stačí), změřila jsem se a závazně jsem si ještě téhož večera objednala e-mailem šaty:
„Jasně, že mi ty Vaše šaty nedají spát. Hledala jsem Muchu, co by mě oslovilo. Takže, nenašla jsem jak se jmenuje ten obraz, jak se opírá o tu otevřenou tlamu - nevím jak to jinak popsat. A pak třeba líbil se mi obraz s názvem Tanec - jak má rozevláté vlasy. Ale nechám to na Vás… Prostě šaty od Vás musím mít!
Změřila jsem se a budete malovat šapitó ...
Závazně si tedy - objednávám u Váš šaty - míry a představy jsem popsala a nechám to na Vás. Nepospíchám na ně, ale ještě bych si je ráda v létě v srpnu užila…
Opravdu jsem onemocněla krásou (kolegyně si mě celý den v práci kvůli tomu dobíraly).“
Tak a bylo to!
Objednala jsem si závazně luxus.
Cena byla samozřejmě vyšší, ale proč si neudělat jedenkrát v životě nějakou radost. No, po pravdě - nakoupit si barvy a namalovat s nabatikovat si šaty, dám asi víc peněz za barvy a pro jedny šaty by jich bylo moc a pak mít jen malované oděvy kvůli nakoupeným barvám je nepraktické. Z mého pohledu mi cena přišla úměrná ruční práci a materiálu a hlavně času, který se fakt ničím zaplatit nedá. Tohle já ocenit umím! Padesátiny jsem už měla a tak proč si nedat k dvaapadesátinám a i k Vánocům předčasný dárek, že? Do hrobu si jednou nic nevezmu a na
světě jsem taky jen jednou a až doposud jsem myslela jen a jen na druhé. Je na čase začít žít - rozmazlím se tedy sama.
Co vám holky, ženy a děvčata budu popisovat: čekala jsem na každý mejlík od sympatické autorky- umělkyně.
Napřed jsme musely pořídit výchozí materiál – kupte bílé bavlněné mnohoXL šaty, které lze batikovat. Takže autorka šatů musela objednat látku a pak šaty ušít. Poslala mi poštou hned dvoje k vyzkoušení. A pak přišel 11.07.2014 prvotní návrh namalovaný na šatech – obrys postavy. Jo, tak nějak jsem si to představovala – byl to ten Muchovský obraz s tou tlamou. Uvědomila jsem si při pohledu na namalovaný obrys, že za měsíc jsem chtěla mít šaty na sobě a na nich bude práce jako na kostele. Nebo na šatech? To přece nemůže stihnout, pomyslela jsem si, smířená s tím, že prostě letos v létě ty šaty nebudou…
Z dopisování s umělkyní - autorkou šatů, se stala čilá korespondence a já si uvědomila, kolik věcí nás spojuje a nejde jen o vodní znamení a záliby, ale i o to, že paní se zdržuje taky na Jihu Čech, a že se sem taky přestěhovala. Na rozdíl ode mě je ale mnohem mladší a má malé děti, které jak to tak chodí, začaly být nemocné a jihočeská Matraggi tak neměla čas se věnovat tvorbě tak, jak si sama naplánovala.
Nepospíchala jsem na šaty, vědoma si toho, že trpělivost i růže přináší.
Mě možná trpělivost přinese i šaty...
Kdo ví?
Ještě 29.07.2014 mi přišel náhled na bílé šaty s namalovanými dekory, o tři dny déle náhled na šaty, na kterých už byly první barevné čmouhy.
Uvědomila jsem si, kolik je ještě na těch šatech práce. Už jsem po pravdě řečeno ani nevěřila, že si šatů letošní léto užiji. Ale nerozhodilo mě to. Narozky mám přece jenom až v listopadu, tak si je dám pod stromeček a užiji se je příští léto... Vždyť nejde o život!
Není co řešit.
Pátého srpna přišel e-mail s náhledem hotových šatů…
Nádhera!
Paráda!
Krása!
To prostě nejde popsat!
Prý mi šaty do pátku dojdou, abych o víkendu mohla s nimi odjet...
Trpělivost mi přinesla růže. Tedy šaty - pošťačka mi doručila balíček.
V pátek, osmého srpna, jsem už měla balíček doma. Jako na potvoru jsem ale musela zůstat v práci déle, než bývá na pátky obvyklé. Poslední den před dovolenou a já šla z práce jak po dlouhém úředním dni natěšená na to, jak balíček rozbalím a šaty s názvem Dračí žena ve znamení štíra vyzkouším.
Rozlepila jsem velkou obálku v níž jsem nalezla krabici s nápisem SisiCaso převázanou širokou monofilovou stuhou vínové barvy. Uvnitř byly ve vínovém papíru zabalené „mé šaty“.
A pak že zázraky se nedějí…
Obrázek je obrázek, ale skutečnost předčila mé očekávání, po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy.
Taková krása…
Prvně v životě jsem oblékla malovaný obraz - zahalila jsem se do luxusu, do obrazu, dle mých vlastních představ.
Kam se hrabou arabské princezny, říkala jsem si, když jsem se natřásala zcela uzdravená před zrcadlem.
------
Někdo sbírá "céčka" já Tachovské renety (literární soutěž), mám dvě skleněná jablíčka z předchozích ročníků, letos jsem jsem se s tímto příspěvkem umístila v kategorii próza na třetím místě. Silvinko díky! Nebýt tvých šikovných ručiček, neměla bych o čem psát.
