Zařekla jsem se už dávno, že prostě nebudu řešit věci týkající se politiky. Jednak proto, že politika je opravdu kýbl špíny a pak proto, že já se budu rozčilovat a stejně nic nezmůžu
Už dávno jsem pochopila, že je jedno zda se tam či onam zvolí Petr nebo Pavel, ono jde spíše o to s kým a jak se pak ten Petr nebo Pavel bude „kamarádit“ a taky o to jak ustojí ten post, aby ze slušného komunálního politika se nestal postupem času egoistický nabubřelý mocipán.
Můžu zvedat obočí, kroutit nevěřícně hlavou nebo jadrně a od plic si zanadávat, když vidím nebo slyším, co se mi na politické scéně nelíbí, ale to je tak vše.
Můžu a nemusím jít k volbám.
Politika mě opravdu nikdy nebrala a když jsem svého času dělala přijímačky na VŠST v Liberci musela jsem si doplňovat informace a později i na předmět nazvaný Dějiny mezinárodního dělnického hnutí – tedy doufám, že si to po těch více jak třiceti letech pamatuji dobře. Ten předmět byl pro mě opravdu nezáživný a to mi snad byla bližší i ta deskriptiva, z které si dneska pamatuji úplné nic.
Se změnou režimu začalo něco, co lze považovat za nikdy nekončící estrádu pro národ český. Kam se hrabou všechny zábavné pořady vysílané do té doby. Někdy opravdu zůstanete stát v němém úžasu nad některým projevem a říkáte si, to si jako z nás opravdu dělají blázny?
Slyšela jsem, že jednou jedna divačka, když nesouhlasila s názory politiků nejenom, že hlasitě nadávala, ale plivala na ty neoblíbence na televizní obrazovce, na kterou už se pak ani nedalo dívat a proto raději televizi vyhodila úplně. Nyní má klid!
Já sama si říkám, kam asi může naše zem směřovat, když si uvědomím, kolik ministrů se vystřídalo na ministerstvech. Už jen z logiky věci, když mám nějaký záměr potřebuji na to čas, napřed si to zmapovat, pak navrhnout řešení, pak naplánovat a pak zrealizovat. Ministři se kolikrát nestihli ani rozkoukat a už byli vyměněni a tak není divu, že jsme tam kde jsme. Máme pár zbohatlíků a miliony lidí, co žijí opravdu z ruky do huby a neustále vzrůstající počet sociálně slabých obyvatel. A konečně už máme i to, na co jsme nebyli před třiceti lety zvyklí – bezdomovce, nebo chcete-li lidi bez přístřeší.
Měli jsme továrny, zdroje nerostného bohatství a fungující důchodový systém s bezplatným školstvím a zdravotnictvím.
Dneska jsme chudáci ve vlastní zemi, kdy továrny vlastní cizáci, nerostné bohatství je taktéž v rukou cizáků, školství to je kapitola sama pro sebe: od platů učitelů počínaje, přes inkluzi a rušení učňovského školství až po soukromé, střední a vysoké školy chrlící lidi s tituly, pro které není uplatnění konče. A zdravotnictví – úvaha by vydala na román. Prostě Kocourkov.
Mám pocit, že se jako národ řítíme z kopce do záhuby a zpátečku už nejde zařadit. Nejenom, že už dávno došla brzdová kapalina, co je horší hned v počátku někdo demontoval i brzdový pedál… Napřed jsme jeli po rovince – tam brzdu nikdo nepotřeboval, pár mírných kopečků občas prostřídaných s rovinkami jsme taky zvládli bez karambolů, teď už se řídíme a ani nevíme kam.
Já televizi vždy pouštím jen jako zvukovou kulisu k ručním pracím, k žehlení, vaření apod. a tak jsem poslouchala i duely kandidátů na prezidenta – včera tedy první, kdy se sešli oba. Nevím jestli budu koukat i zítra – pravda, včera jsem háčkovala čepici, takže jsem měla zaměstnané hlavně ruce, ale mohu s určitostí říci, že jsem občas přemýšlela, zda se jedná o diskuzi, fotbalový zápas nebo estrádu. Chvílemi jsem myslela, že se mi televize sama přepnula na jiný kanál.
Diskuze podle mého vypadá jinak a nápad udělat diskuzi v divadle nepovažuji za důstojnou předmětu a povaze věci. Jestli bylo záměrem tvůrců připravit estrádu podotýkám, že se spletli v čase – Silvestr byl před pár dny. Ale hlavně, že koláč sledovanosti pořadu byl značný.
