Doba adventu má být doba očekávání, ale i rozjímání. Já vždy při pečení vánočního cukroví vzpomínám...Vzpomínám ráda...
...vzpomínám na to, jak jsme s mamkou pekly před Vánocemi na dvou troubách a jak jsme celý víkend lítaly okolo plechů a formiček a k tomu jsme si pouštěly koledy a zpívaly si je. Taťka vždy, když se vrátil ze zahrady zahalekal:
"Tak co holky, kolik jste toho spálily?" pobral to polámané, uvařil si k tomu čaj a aby se nám mezi plechy nepletl, zmizel u televize...
Když jsme jeli k babičce, vezli jsme ochutnat naše cukroví a tam jsm ochutnávali to jejich...Vím, že děda miloval kokosové věnečky. Když jsem je letos pracně lisem, který jsem od něj někdy před třiceti lety dostala, tlačila věnečky na plech, vzpomněla jsem si na jeho šibalský úsměv. A o vzpomínku jsem se musela podělit s mamkou, ale i s bratránkem, který bydlí v německé zemi...
Odepsal na e-mail okamžitě. Zareagoval na to, jak báječné jsme měli babičku a dědu.
Měli.
Nejsou mezi námi.
Děda naposledy vydechl těsně před vánočními svátky před 13cti lety a babička se utrápila žalem. Za rok a kousek ho následovala a to spolu byli 59 let... Co dodat?
Nepamatuji se, že by jsme je někdy někdo pro jejich věk považoval za nějaké přestárlé a tím pádem nerovnocenné... Naopak. Dědovi bylo osmdesát a pořídil si tehdy mobilní telefon, byl duševně velmi mladý. Oba byli svěží duchem, ač se jim vrásky podepsali do tváři, těla se nahrbila, vlasy už dávno neměly tmavou barvu a hlas jim zjemněl, jiskru v oku měli oba dva.
Vzpomínám ráda.
Bohužel už jen vzpomínám!
A dneska mě dostala tato básnička:
"Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!"
Přečetla jsem si jí a slzy jako hrachy mě stékaly po tváři, ač jsme měla voděodolnou řasenku, slzám odolná nebyla a já měla tváře černé jako kominík.
Je doba adventu.
Doba rozjímání.
Doba setkávání...
Co myslíte, není právě teď ten pravý čas navštívit své prarodiče a stárnoucí rodiče a říci jim, jak moc je máte rádi? Stáří jednou dostihne každého z nás a není ani tak o nemoci, jako spíše o bezmoci...
