Jak to vnímám já: Kam ten věčný spěch?

Na podzim to bude dva roky, co mé "lítání" zbrzdil  ošklivý pád. Padla jsem přímo na hubu. A to doslova. Pospíchala jsem, zakopla jsem...a na ten pád nikdy nezapomenu...

...možná jsem sebou musela tak fláknout, abych si uvědomila, že je na čase nepospíchat, zvolnit, ubrat na tempu a konečně si užívat života...

Padla jsem na hubu nejenom obrazně, ale opravdu: narazila jsem si nejenom obě zápěstí, kolena, prsa, ale i přední zuby. Jedno koleno jsem si  hnusně sedřela a skončila dokonce na pohotovosti, kde mi ošklivě rozseklou ránu odborně vyčistili. Na šití to naštěstí nebylo. Zahojilo se to, ale doteď tam mám jizvu a koleno se pravda občas bolestivě ozývá... Jak mě bolely všechny ty naraženiny snad popisovat nemusím. Při pádu jsem si rozsekla i ret, takže jsem prvotně myslela, že krev, co mi tekla z úst a co jsem plivala je z vyražených zubů, které pravda bolely dost, takže mi nešlo ani ukousnout sousto... 

Asi jsem sebou musela takhle fláknou, abych zvolnila.

Abych konečně zvolnila...

Já totiž byla stále v poklusu a neuměla jsem se zastavit. Stále jsem musela něco dělat (prát, vařit, uklízet, žehlit) a na odpočinek bylo času pramálo...A ještě méně na zábavu...

Zvolnila jsem.

A prádlo se samo ani nevypere, ani nevyžehlí...

Nádobí se taky samo neumyje...

Už mě netočí koš s prádlem nebo neumyté nádobí...

No a co? Kontroly mě domů nechodí!

S klidem usednu k noťasu a přednostně napíši třeba blog.

Dne 25 října 2013  jsem přistála v parku na dlažbě, abych 27 listopadu objevila možnost relaxovat u psaní.

Dělám co mě baví...

...píši co mě napadne a o čem mě napadne...

...a dneska jsem obdržela moc krásný a povzbuzující e-mail od jedné kolegyně, která si vytiskla mé blogy a vzala si je jako literaturu ke čtení na zahraniční dovolenou...Květo, udělala jsi mi tím obrovskou radost!

Takže díky vám všem, co mě čtete, mám pocit, že mé psaní není zbytečná ztráta času. Vážím si každého, kdo okem spočine na mém psaní a zamyslí se nad tím, co jsem tím chtěla říci..

Díky za každého čtenáře, který si řekne: 

přesně to samé si myslím i já, 

i já to tak cítím,

i já to podobně vnímám.

    No a ty, kdož nesdílí mé názory, naštěstí nikdo nenutí, aby mé psaní četli.

Nejsem povinná četba.