Přečetla jsem si v tomto týdnu článek o veřejných záchodcích v metru a vzpomněla jsem si, jak jsem před skoro deseti lety cestovala s obrovským kufrem na dovolenou a jak jsem na záchodcíh v metru řešila problém kam s ním...
... tedy myšleno s kufrem.
Do titěrné kabinky jsem odhadovala, že se s ním nedostanu ani omylem, babka v kukani vybírající poplatek (doteď nechápu zda za použití WC či za kousek toaletního papíru) mi ho hlídat odmítla s tím, že za to není placená a na záchodcích se stála fronta jak na lískové oříšky v době Vánoc před revolucí...Svěřit kufr plný oblečení a jídla na týdenní dovolenou nějaké cizí ženské, křížící stejně jako já nohy, se mi nechtělo a nechat si otevřené dveře od kabinky, no to by byla podívaná...
Po více jak dvouhodinové jízdě busem jsem si ale potřebovala fakt nutně odskočit, abych se mohla přesunout na druhý konec Prahy, odkud mě měl další autobus odvézt do italského letoviska. Nakonec jsem se do těsné kabinky narvala i s kufrem, který jsem musela nadzvednout nad mísu, abych mohla za sebou zavřít dveře a když jsem postavila kufr za zavřené dveře nezbývalo mi skoro žádné místo na to vykonat potřebu. No, řeknu vám v životě jsem v takové pozici neulevovala močovému měchýři...
Uvědomila jsem si, že se málo myslí na sestující s taškami nebo kufry. Někdy mi chybí byť jenom háček na dveřích, kam bych odložila bundu nebo kabát nebo kabelku nebo v zimě šálu. Druhé pohlaví to má o mnoho snažší - stačí strom a je to. A co my ženy? Co v zimně, když máme třeba dlouhý babát a jsme zamotané do teplých šál?
Jo, záchodky, to je kapitola sama o sobě.
Šok jsem zažila v osmdesátých letech v Bulharsku, kde jsem měla pocit, že někdo odcizil záchodové mísy. Zírala jsem do díry v zemi se splachovadlem na zdi a nechápala jsem jak bych se měla trefit do otvoru v případě, že bych potřebovala na velkou. Marně jsem hledala nějakou "hokejku" kterou bych to do otvoru dopravila. A to jsem ještě netušila že po zatažení za splachovadlou při současném posečkání v kabince budu ke koleným ošpouchnutá vším tím, co se do díry v podlaze nedopravilo...
V devadesátých letech, když jsem se vypravila ihned po otevření hranic na poznávací čtyřdenní zájezd do Německa, Rakouska a Švýcarska. A šok jsem zažila na dálnici kousek za Rozvadovem. WC velké jak taneční sál. Velké čisté, ale splachovadlo nikde. Marně jsem hledala nějakou páčku na spláchnutí WC...než jsem zjistila, že se spláchne samo po otevření dveří, buď tam byla nějaká fotobuňka nebo nášlapná dlaždice - každopádně jsem na to zízala jak bacil do lékárny. Stejně vyjevená jsem byla v Salcburku, kde jsem po použití WC zjistila, jak i na tom západě lidi kradou na co přijdou, když jim ukradli kohoutky na umývárně. Jo a ono to taky fungovalo na fotobuňku...
Dnes leckde běžné, ale já tehdy z toho měla druhé Vánoce.
Záchody a záchůdky byly vždy moje noční můra. A to doslova. Jednu dobu jsem se vždy před cestováním málem osypala pupínky, co když záchodky budou neudržované, co když ??? Budila jsem se za sna s tím, že buď byly všechy zamčené anebo naopak doslova nepoužitelné neb byly zcela zaplněné, neodtékaly atd... V tu dobu jsem si říkala, proč jsem se nenarodila jako chlap? O co to chlapi mají snažší...
Jsem na cestách každou chvíli, každou chvíli musím někde zajít tam, kam císař pán chodil sám a poslední dobou zjišťuji, že úroveň záchodů a záchůdků pomalu, ale jistě stoupá. V budovách jako jsou úřady či soudy je dokonce i toaletní papír, tekuté mýdlo a papírové ručníky... Pomalu to začínám považovat za běžný standart.
Loni a předloni jsem byla v Německu v Legolandu a tam mě doslova uchvátily rodinné záchody: velké prostorné přístupné i imobilním občanům, vybavené přebalovacím pultem pro miminka, s dostatkem místa na odložení tašek... Pohodlně tam člověk vjel na invalidním vozíčku, ale i s kočárkem. Tak to jsem považovala za dost slušný komfort. Za, pro nás zatím možná, nadstandart.
Já před lety řešila kam s kufrem, když jsem potřebovala na WC, ale kam si odskočí mamina, když se na procházce s malými dětmi? Nebo jak to mají lidé na vozíčcích mě nikdy ani nenapadlo...
