Jsme všude. Máte nás na očích. Vyskakujeme na vás z novin i z časopisů. Vidíte nás i když zapnete svůj počítač nebo notebook, jsme: velké, malé, baculaté, rovné i pokroucené. Jsme všude a je nás docela hodně.
A nebýt nás nepřečtete si ani písmenko, ani slovo, ani větu, ani blogy.
Jsme veselé a hravé.
Jsme litery. Jsme písmenka. A díky nám skládáte slova a věty a zapisujete svoje myšlenky, pocity, postřehy - zkrátka to, co máte potřebu sdělit všem ostatním. Někdy sdělujete věci veselé, jindy smutné. Někdy jednou větou vyjádříte to nejdůležitější. Někdy to zvládnete jedním slovem. Někdy nestačí stoh popsaných papírů, aby čtenář pochopil, co chtěl autor sdělit.
A jak je hezký, ten jazyk český!
Jak je malebný, jak někoho baví hrát si se slovy a slovíčky...
Tohle si ale uvědomíte, až když jste ze základní školy venku.
---
Já na základce češtinu moc nemusela.
Na prvním stupni to šlo. V páté třídě mě dokonce paní učitelka řekla, že píši pěkné slohy a že se těší, že si ode mě něco přečte. Možná viděla daleko, ale musela by se dožít stovky, aby si ode mně něco přečetla (blog píšu teprve čtvrtým měsícem). Na druhém stupní jsem měla učitelku, která mě prostě nemusela. I kdybych se rozkrájela a byla sebelepší, hodnotila mě o stupeň až dva hůře. Měla prý k tomu své osobní důvody.
Přesto píši ráda. Nebo možná právě proto jsem se dala do psaní. Čeština je hra. A písmenka jsou veselá a hravá.
A nebýt těch veselých a hravých písmenek, nevznikl by ani tento blok.
Sláva písmenkům!
