No, tuhle jsem si udělala inveturu v šéfech, kteří mi za 35 let pracování šéfovali a dopočítala jsem se k číslu 11, z čehož jsem měla jen tři šéfy chlapy.
Moc ráda vzpomínám na šéfy s lidskou tváří a přístupem, kteří tu vedoucovskou pozici nepojali jako:
„ já jsem šéf a kdo je víc a teprve teď vám všem ukáži!“ Lidští šéfové se stali mými přáteli a klidně zajdeme na kávu a na pokec a je jedno, zda byli starší či mladší než já, ale vzniklo tam přátelství a já je jako šéfy respektovala, a dodnes si jich velice vážím.
Horší je to se šéfy, co se do toho moc vopřou a chtějí se zavděčit vedení a propadli řitnímu alpinismu a od podřízených očekávají totéž. No, horolezectví ani jiné lezectví mě nenadchlo a kliky jsem nikdy neleštila a tašky jsem si nosila zásadně jen ty své…
Takže na tyhle šéfy není důvod vzpomínat a proč taky? Ty můj život neobohatili. Naopak demonstrovali jaký šéf bych já nikdy být nechtěla. Bytostně nesnáším donášení a stalo se mi, že to po mě jedna šéfka (krátce v porevoluční době pod ztrátou finančního ohodnocení) chtěla a jedním, nyní již taky bývalým šéfem, mi to bylo dodatečně vytknuto, že jsem tak neučinila. No nebonzovala jsem a i to byl důvod, proč jsem si nezasloužila odměnu! Tak takto: milí mí případní budoucí šéfíčkové - bonzovat já v životě nebudu! To by mě musela hanba nafackovat!
Žalovat na kolegy!
Fuj!
Donášet na nadřízené – ještě větší fuj!
No, a pak jsem měla několik šéfů nemastných - neslaných. Vztahy s nimi byly neutrální, konverzace v rámci zdvořilosti a vše ostatní: vocamcaď pocamcaď.
Nikdy jsem nešéfovala, ač mi to několikrát bylo nabídnuto.
Napřed jsem se obávala, protože mi nebylo ani třicet a nepovažovala jsem své životní zkušenosti za bohaté a pak obávala jsem se, jak by mě přijali starší podřízení. Vím, že je to pozice nelehká, vyjít se všemi v rámci slušnosti. Později, když jsem nabrala životní zkušenosti jsem se přihlásila do několika výběrových řízení na šéfy. Už jsem se na to cítila, ale většinou chtěli už lidi se zkušenosti v šéfování a ty jsem neměla a na stará kolena už je nezískám.
Za mého mládí se říkalo: v Rusku si nebyl a padesát ti nebylo, tak neraď. Dneska bych mohla říci, že padesát mi už bylo a v Rusku jsem taky byla, ale o mé rady zájem není!
Takže zůstanu až do penze jen podřízená, zato s úplně jasnou představou, jaký má šéf být nebo spíše jaký být nemá.
A co vy, jak vzpomínáte na své šéfy?
