Tak asi takto: nepatřím mezi vyznavače českého jazyka. Ve škole mne tenhle předmět vůbec nebavil. Krom čtení a slohových prací byla pro mne čeština neskutečně nudný předmět...
...no a ejhle, ani ve snu by mne nenapadlo, že někdy budu někam něco psát. A úplně nepředstavitelné, že to bude někdo číst. A hele, stalo se! Jasně, že sleduji čtenost, karma pro mne není tak důležitá jako vědomí toho, že někdo čte mé názory, mé pohledy na nějakou situaci, že se k nim vyjádří...
...jak říkám, ani ve snu by mne nenapadlo, že budu mít svojí čtenářskou obec, nebo jen malou vísku (přesněji řečeno osadu). Bez ohledu na anketu bloger roku, kdy mne ani nenapadlo oslovovat své známé aby mě podpořili, si vážím každého čtenáře, který mé zamyšlení přečte a zamyslí se třeba i jen sám pro sebe.
Děkuji všem, kteří si mé články dokáží najít a třeba i přeposlat svým známým.
Děkuji všem, kteří se zamyslí nad tématem, které jsem se rozhodla zpracovat...
...ale asi největší dík patří učitelce z páté třídy. Ta mi tehdy řekla:
"Lado, píšeš sice s chybami, ale moc hezky. Jednou budeš slavná jako Božena Němcová a já si od tebe něco přečtu..."
Paní učitelka už není mnoho let mezi námi, ale já jsem jí svým způsobem dodnes vděčná.Její proroctví se sice naplnila jen částečně: píši, ale slavná nejsem. A vůbec mě to netrápí!
Takže paní učitelko: děkuji Vám, že jste věděla už před mnoha mnoha lety, co mě jednou bude bavit. Mrzí mě, že si ode mě nemůže nic přečíst.
Díky Vám, paní Anno Poláčková, jsem blogerka..
