Ten, kdo občas čte mé blogy už o mě něco málo ví. Přiznávám, že jsem teď na psaní neměla ani čas, natož chuť. Po devítiapůl letech jsem se opět vrátila z jihu na západ Čech...
Několikrát jsem zde popisovala můj běžný život, mé radosti a hlavně mé strasti.
Někteří mí čtenáři nazvaly mé blogy jako "ufňukané" měli mě za věčně si stěžující ženskou a jeden čtenář do mě opravdu "hodně šil".
Přiznám a bez mučení nechtěla jsem vidět, natož slyšet, že partner, kterému jsem bezmezně věřila a přijala ho bez podmínek, celou tu dobu vlastně jen využíval mé dobrosrdečnosti a já byla dobrá jen proto, vychovat mu syna a vést domácnost.
Ale o tom už psát nechci. To největší zklamání už odeznělo a já se s tím ještě nějakou dobu budu prát, ale rozhodně už o pocitu ponížení, zklamání a bezmoci už nechci psát... ačkoliv ještě občas propukám v nezastavitelný pláč a nedokáži pochopit, jak někdo může být tak bezcitný...
Inu může!
Nadešel den "D", den mého velkého a definitivního stěhování. Co jsem mohla převozit osobákem jsem po víkendech odvozila, ale křeslo a televizní stěnu, jež jsem si pořídila k padesátinám, bych do osobáku, stejně jako zimní kola už nedostala ani omylem. Inu nabídla se mi má bývalá vedoucí a jeden kolega, že mi pomohou a odvezou mě zbytek věcí v autě a hlavně na vleku. V domluvený den (byla to sobota) a v domluvenou hodinu, jsme naložili vlek a já chtěla ještě k nim do auta přendat zimní kola, která jsem si ve čtvrtek vyzvedla v servisu (přece nebudu jezdit přezouvat auto 170 km daleko). Než to tahat k zaparkovanému autu rozhodl jsem se, že k nim nacouvám a ejhle - autíčko skoro ani neškytlo. Jakoby nastartovalo a hned chcíplo. Na displeji se nic neobjevilo. Dostala se mi rada zkusit náhradní klíče, prý tak činí imobilizér. Nevěděla jsem, jakou řečí se na mě mluví a nahupkala jsem pro náhradní klíče. S vidinou toho, že auto nastartuje jsem usedla za volant....
...a zase nic...
...sobota dopoledne...
Odběhla jsem pro vizitky ze servisu a volala na všechna čísla.
Uf!
Poléval mě studený pot a byla jsem na pokraji kolapsu....Znáte to, když o něco jde, tak se to takto potentočkuje!
Na pevné lince nikdo...na jednom mobilním čísle taky ticho, poslední mobilní číslo...
Dotyční servisní technik to zvedl a sdělil mi, že dnes nepracují, on je mimo s rodinou a na provozovně je jen prodejce... Popsala jsem problém, prý mi pošle mechanika, co bydlí nedaleko... Dal mi na něj kontakt, já se s ním spojila a znovu popsala celou situaci (už vím, jak vznikla pohádka o kohoutkovi a slepičce)...
...mechanik se dostavil, za volant se posadil, nastartoval a zkusil vymontovat "budíky", že prý by to mohlo být ono.
"Laduš klid! To se opraví..." utěšovala jsem se. Chvilku něco zkoušel a pak sdělil, že potřebuje odtáhnout auto na diagnostiku do servisu...
Stále jsme na tom byli časově dobře!
Teď nebudu popisovat, jak probíhalo samotné odtažení, ale čekala jsem pak v dílně, zda se ukáže, co to je a jaký bude následovat postup...
...jak mi pracovaly nervy snad nemusím popisovat...
Čas neúprosně plynul...
...potvrdilo se, že se jedná opravdu o závadu, pro kterou je třeba ponechat auto v servisu, objednat náhradní díl, ale co nyní?
Souhrou šťastných náhod mi v servisu zapůjčili náhradní vozidlo, já poslala kolegyni s kolegou napřed a náhradní vozidlo jsem naplnila až k prasknutí, Vydala jsem se s asi tříhodinovým zpožděním na cestu k domovu...
Myslela jsem si, že sobotní cesta bude má poslední a osud chtěl, abych se za několik dní vrátila se zapůjčeným vozidlem a převzala to své opravené...
Naštěstí byla vynikající telefonická komunikace se servisem, ačkoliv po počátečním sdělení ceny opravy jsem málem omdlela, ale s ohledem na to, že auto bylo jen krátce po uplynutí záruční doby a pravidelně servisované a nemělo zas tak moc najeto, (no, za poslední dva měsíce jsem téměř týden co týden jezdila v pátek 170 km tam a v neděli zpět), byla nakonec dodatečně uznána značná sleva.
Protože se se mnou v ten den, pro vyzvednutí opraveného auta vypravil na výlet otec, nepouštěla jsem rádio ani v náhradním, natož ve vlastním autě.
V autě si já si ráda při dlouhé jízdě přehrávala CéDéčka. Začínala jsem skupinou Scorpions, chvíli jsem poslouchala Europe, pokračovala jsem Argemou, pak jsem vyřvávala s Elány a po vystoupení z auta jsem měla problém mluvit česky neb se mi vždy motala do projevu slovenština...A zcela nedávno sem si do auta dala cédo Lucky Bílé.
S taťkou jsme ale za jízdy povídali. Samozřejmě, že jsem byla jak na trní, co řekne na můj styl jízdy. Cestou tam mlčel. Cestou zpět mě jednou upozornil: "Bacha, aby neměřili..." koukla jsem na tacháč a sundala nohu z plynu. Pak jsem se docela dlouho táhla za kamiónem. Otec mě několikrát nabádal, že můžu předjet, ale já mám z kamiónů respekt a předjíždím je opravdu pouze na rovném úseku a nesmím nikde v dálce vidět auto v protisměru...Jasně, že se mi ho pak povedlo předjet... Byli jsme asi 4 kilometry od domova a můj otec, který volantem kroutí od roku 1961 pronesl: "Tak máš jedničku s hvězdičkou. Ještě dopiluj to parkování couváním do řady a neboj se tolik předjíždět a už se můžeš se živit jako taxikářka!" To vám byla taková poklona, že jsem se málem samou radostí rozbrečela... Můj ex partner mě stále jen shazoval a zpochybňoval mé řidičské dovednosti... Ano, mám slabinu - couvání a podélné parkování. No a? Já o sobě nikdy netvrdila a netvrdím, že jsem bez chyb! A už vůbec se nepovažuji za volantem za profíka!
No a jako taxikářka jsem si pak připadala hned následující týden, kdy jsem jednu neteř s dětmi pozvala na zmrzlinu do Mariánských Lázní... Chtěla jsem jim pustit v autě rádio a na dispeji mi to hlásilo problém. Následující den, jsem jela pro změnu pro druhou neteř s malou dcerkou, a taky jsem je vzala na výlet, aby jim to nebylo líto a ještě jsem odvezla otce z nemocnice a zase bez muziky. Teprve pak jsem zavolala do servisu, že mi autíčko nehraje a jestli poradí, co s tím?
No, jet odstranit závadu 170 km tam a 170 km zase zpět, to už by opravdu bylo jak zlý sen. Jako kdyby mi někdo nebo něco bránilo v tom ukončit život a jihu... Chlapci v servisu se mi snažili pomoci na dálku, ale bylo třeba obrátit se na odborníky. Zajela jsem v tom týdnu potřetí do Mariánských Lázní, tentokráte do autorizovaného servisu....
Cestou ze servisu už jsem už spokojeně vyřvávala společně s Luckou Bílou na celé auto, že "plyn už syčí z trouby ven..." a doléhala na mě odžitá bolest posledních dní (jsem psala, že se to občas vrací, co mám dělat?), kdy jsem měla sto chutí vzít bývalého partnera sekáčkem mezi oči a o to víc jsem řvala: "jó tůdle hezky zůstaň žít...hořkej kalich (ale beze mě) do dna pít..."
