Ještě nedávno jsem si připadala jako dostihová kobyla, co běhala, aby vše stihla: naprat, uvařit, vyžehlit, nakoupit. Do práce - z práce, ani jsem nevěděla, že slunce v únoru taky dokáže už hřát...
Nyní jsem ve věku, kdy mohu být považována za stárnoucí paní, které lze odpustit drobné prohřešky. Takže, jako takové lze tolerovat, když někam dofuním déle...
Ono tomu tak nebylo.
Byla jsem takový ten věčně někam lítající člověk, co měl hlavu jinde a zadek taky ještě úplně jinde (hlavou už jsem byla doma a zadkem ještě v práci a naopak!). Funěla jsem, lítala v našem kopcovitém městečku, a desetiletí i po jižních Čechách tak, až mi čůrky potu stékaly z vlasů po zádech... Stále jsem měla pocit, že něco nestihnu, že na něco důležitého zapomenu...
Vlastně mě zabrzdil až pád!
Spadla jsem, jak se říká na držku!
A to doslova!
V rámci své pracovní náplně jsem takhle krátce před říjnovým svátkem šla velmi rychlou chůzí přes park. No, šla? Tomu tempu se chůze říci nedá. Špičkou boty jsem zakopla o vystouplou dlaždici v parku...
A?
...znáte takový ten pocit, když si uvědomíte, že asi spadnete a snažíte se to vybrat? Tak já pádlovala rukama v domnění, že to možná taky vyberu... Brzy jsem si uvědomila, že ne, že sebou opravdu fláknu. V duchu jsem si říkala: "snaž se udržet hlavu, ať si nerozbiješ ksicht a brejle..." Ale zemská gravitace, má značná výška a značná váha způsobily, že jsem se rozpleskla jak dlouhá, tak široká a opravdu jsem spadla i na ten ksicht. Když jsem po přistání v ústech ucítila pachuť krve, jazykem jsem přepočítala zuby, které pád sice ustály, ale několik měsíců mě přední zuby fakt dost bolely. Když jsem se zvedala, plivala jsem krev s pískem a prachem, neboť jsem si rozsekla nebo možná pádem prokousla spodní ret. S obtížemi jsem se postavila a monitorovala pochroumání mé tělesné schránky. Čert vem absenci silonek v místech kolen a sedřenou bundu. Krom již zmíněného spodního rtu, jsem zjistila, že mám odřená obě zápěstí a dlaně, pochroumané malíčky na rukou, z kolenou hrčela krev (doma jsem pak zjistila, že mám modřiny na obou ňadrech v místech, kde jsem v náprsních kapsách u bundy měla svůj i služební mobil). Ve stavu jak po automobilové nehodě nebo hospodské či domácí rvačce, jsem se dostavila na Obvodní oddělení policie. Pracovně. Službu konající příslušník mě zpočátku spíše považoval za týranou manželku, než za osobu, která se dostavila pracovně na jednání... Takže začátek jednání jsem absolvovala na umývárně WC, kdy policisté sháněli lékárničku a obvazy... S rozseknutým levým kolenem jsem ještě večer skončila na pohotovosti - rentgen rukou jsem odmítla neb jsem se správně domnívala, že půjde jen o naraženiny.... Tu noc jsem vypadala jak mumie: se zafáčovanými koleny, zafáčovanými předloktími a ozdobena exkluzivním velkým spodním rtem, za který by se nemusel stydět ani Louis Armstrong... A možná právě v tu bezesnou noc, kdy mě bolela snad každá kost v těle, jsem si uvědomila, že není kam pospíchat.
Proč taky?
Nyní cestou do práce pozoruji lidi, auta, probouzející se den, probouzející se přírodu, probouzející se město (Na jaře se těším na každou vylezlou kytičku v předzahrádkách, na každé zaštěbetání ptáčků)....cestou z práce jdu dost pomalu - jednak abych se vydýchala a pak abych přepla na to, že jdu někam, kde už je ten klid a bezpečí, kde je ten pelíšek, a ta teplá sprcha a šálek voňavé kávy nebo čaje. Jdu pomalu tam, kde můžu odložit pracovní starosti, vyzout lodičky s podpatky, sundat ty otravné silonky i podprsenku a jen tak v klidu třeba čučet do blba...nebo listovat v časopise...nebo na internetu číst co je nového ve světě...nebo si pustit film...
A že není vyžehlené prádlo?
Jsou i jiné kousky v šatníku, co je třeba vyvětrat, aby se nescvrkly třeba vlhkem.
Jako že není utřený prach a vyluxováno a já si čtu? No a?
Kdo k vám domů chodí na kontroly? Kdyby náhodou přišla kontrola z hygieny a v bílejch rukavičkách snímala prach ze skříní...je to jejich problém!
Nenarodila jsem se jako dostihová kobyla! Život přeci není o tom doběhnout úplně schvácený co nejdříve nebo co nejrychleji do konečné etapy.
Život není o tom mít co nejdřív někde náhrobní kámen!
