Jak to vnímám já: Jak jsem se stala tetou

"Neměli by jsme už jet?" Zeptal se můj otec ségry, které se zkracovaly intervaly porodních bolestí..."Ještě chvilku..." škemrala ségra, protože chtěla dokoukat film a dát si večeři.

"No, já nemám porodní kurz a nerad bych rodil v autě..." nedal se odbýt otec

Ségra s bolestivým výrazem utvrzovala otce, že je čas a že se těší na salát a řízek.

"Být tebou už bych nejedl..."

"Ale když já mám hlad..." zavzlykala ségra a nandala si porci salátu.

Potom ségru a jejího manžela otec odvezl do porodnice a čekali jsme, kdy se narodí přírůstek do rodiny. Nutno podotknout, že to bylo před 31 lety, my neměli telefon a tak švagr po návratu z porodnice chodil telefonovat k sousedům...

Stále nic.

 Naši byli netrpěliví a mě bylo v tu chvíli jedno, kdy se to narodí, jen jsem si na rozdíl od všech ostatních přála, aby to byla holčička...I navzdory tomu, že ségra si pořizovala výbavičku v modrých barvách, já koupila nenarozené neteři panenku.

Pak najednou bylo slyšet dusot po schodech a švára rozjařeně vykřikoval:

"Mamko, taťko je to holka!"

" Uf!" Oddychla jsem si za ségru a představila jsem si malou v modrých dupačkách. Ségra mě asi nebude mít ráda, když já jediná jsem chtěla holčičku...

...a tak se nám 31. prosince narodila Hana, Hanička, Hanča, Hančík v pořadí již třetí. Jméno dostala po mamince a po babičce.

A já mé neteřince k dnešním narozeninám přeji hlavně moc a moc zdraví, štěstí a radosti z dětí...Jo, sice nemá Hanu čtvrtou v pořadí, ale syna pojmenovala Ladislav. Možná, kdyby byl holka, měl by jméno po mě.

Na to se budu muset zeptat!