Léto je obdobím, kdy dozrává většina plodů a tak se stává, že toho uzraje více, než je možné zkonzumovat. Nevím jak moc mladé maminky v dnešní době zavařují, vaří džemy a dělají šťávy, ale sem tam se někdo o tom ještě zmíní...
Taky jsem taková, že nakládám okurky a kapie na zimu podle rodinného receptu. Džemy ale nevařím, tolik úrody na dvou keřících červeného a červeného rybízu jsem letos neměla. Čeho se urodilo mnoho, byla josta (kříženec černého rybízu a angreštu). Hledala jsem nějaký recept na to, jak jí zpracovat: něco jako rybíz a la brusinky a nic takového jsem nenašla. Mimochodem našla jsem bezpočet receptů na rybíz a la brusinky a kažký úplně jiný. Nakonec jsem se rozhodla v těch vedrech zpracovat jostu a zbytek rybízů na pečený čaj s rumem. Je to vcelku jednoduché promíchat ovoce s cukrem, přidat voňavé koření (babyán, hřebíček a skořici) a dát péci do trouby. Pak přidat šťávu z citrónu a rum a ještě teplé plnit do skleniček a ty po zavíčkování otočit dnem vzhůru. Celý byt voněl slavnostně, tak nějak vánočně. A ač denní teplot atakovaly šestatřicet stupňů, já večer v potu tváře myslela na zimu. To kdyby se mě zima zeptala, co jsem dělala v tropickém létě, abych mohla odpovědět: "stála jsem v jedenáct večer u plotny a zpracovávala ovoce na pečený čaj". Tak jestli zima bude tak extrémní, jako je extrémí léto, doufám, že můj bobulák zahřeje.
Měla jsem vymyšlený i docela hezký slogan, ale to prý se to krade - tyhle nápady. Takže ač jsem si každou skleničku jako každý rok pečlivě polepila vlastnoručně udělanou etiketou a víčko ozdobným papírem, že bych se mohla s produkty rovnou postavit na farmářský trh, nemám prý slogan veřejně prezentovat. No, osobně si myslím, že nikdy nebudu královnou marmelád nebo pečených čajů a podnikat ve velkém v tomto jistě nebudu, ale vymýšlet si etikety mě baví. Stejně jako podarovat vlastnoručními výrobky příbuzné.
Dneska, abych nevyšla ze cviku jsem stříhala nůžkami na bylinky spoustu šnitlíku (nebo chcete-li pažitky), který vždy dávám zamrazit. A že ho bylo mnoho o tom svědčí 5 krabiček v mrazáku, zbytek ještě v igelitovém sáčku a děsný puchýř na prsteníčku pravé ruky.
... vzpomínám na to, jak jsem jako malá říkala, že nikdy, ale opravdu nikdy nebudu zavařovat žádné ovoce a už vůbec ne okurky. Vzpomínám na to, jak to u nás doma vždy vypadalo jako v nějaké konzervárně, všude čpěl ocet ze svařeného láku v obrovských hrncích na kamnech a na stole byly vyskládané zavařovací sklenice, které se plnily ingrediencemi. Celá rodina se podílela na zavařování. Taky jsme doma vařili vynikající čalamádu. Už kolikrát jsem říkala, že se musím mamky pozeptat na recept. Ta mi fakt moc chutnala.Mám v paměti i to, jak jsme i u babičky čistili a nakládali malé cibulky nebo jak jsme na zahradě zavařovali třešně...Každý dělal něco a výsledkem byla spousta zavařených kompotů... Tak tohle, až budu velká, nikdy dělat nebudu - říkala jsem si tehdy, aniž bych tušila, že i já budu v letním období štrachat sklenicemi a svařovat lák a zavařovat plody...
Nevím komu já jednou předám své znalosti, když dnešní mládež tuto činnost považuje za zcela zbytečnou - obchody jsou přece plné všelijakého zboží a všechno se nechá koupit.
Jenomže vysvětlujte mladým, že do toho dáváte i kus sebe sama, že vás to baví, ač u toho brbláte, že s tím máte jen práci navíc. Ale, že hlavní důvod, proč to děláte je, že vás moc potěší, když vám někdo pochválí pikantní okurky, které chutnají třeba jako od babičky...
