Asi nejsem jedinná, kdo si všiml, že dětská hřiště jsou dnes na každém rohu. A nejsou ledajaká. Oproti mému dětství, kdy já znala jen kovové průlezky a kolotoč to už byla nóbl záležitost ve větších městech, se to dneska všude hemží plastovými či dřevěno-plastovými průlezkami...
... a kdyby jenom průlezkami.
Dnes jsou k vidění skluzavky, různé stěny s lanovím, houpací zvířátka na spirále a jiné vychytávky dnešní doby...
Jo, dnešní děti se mají.
I maminky se mají...
Hřiště a hřišťátka jsou pod okny kdejakého panelového domu. Člověk by si řekl, jak je to hezké - vyjít s capartem ven a rovnou na hřiště - to větší si snadno ohlídáte z okna...
Taky máme hřiště pod okny. Vlastně těsně před vchodem do domu. Je tam slepá ulice, parkovací místa, obrovský dub a relativní klid. Ideální pro dětské hřiště, řekl by jeden. Když jsem přes den v práci, ani nevím jaký je tam provoz - vyjma víkendu či dní, kdy mám dovolenou.
Jsou (tedy, končí) prázdniny a tak je hřiště opravdu hodně frekventované. Dopoledne caparti, odpoledne mladší školní věk a v podvečer ho okupují adolesceti...
Celý den, když máte otevřená okna, se k vám nese řev, pláč, nadávky, ječení, pištění, vyřvávání a další hlasité projevy potomků lidí.
Minulý týden jsem měla ještě dovolenou a skoro dva dny proležela s ukrutnou migrénou. Přes den, to bylo doslova utrpení samo o sobě. Na migrénu jak známo platí tma a klid. Když chodím do zaměstnání, slýchám projevy větších dětí z hřiště vlastně jen chvilku. Ale takto jsem měla celý den v přímém přenosu řev z hřiště a to byla opravdu darda. Celý den! Celý dlouhý den a já už večer myslela, že vylítnu z kůže. Ten klid nešlo přes den zajistit ani zabalením hlavy do polštáře, léky nezabíraly a projevy z hřiště, které ke mě doléhaly bolest znásobovaly. Doslova jsem šílela bolestí. Ještě, že mám migrénu jen několikrát do měsíce, pomyslela jsem si.
To byl tedy nápad udělat hřiště pod okny paneláku!
V ten moment jsem to proklínala!
Uvědomila jsem si, že každá mladá maminka jásá, když má hřiště u nosu a dítko tak má na dohled. Ale v panelových domech na sídlištích nebydlí jen mladé maminky a malé děti. Napadlo mě, co asi prožívají chronicky nebo třeba onkologicky nemocní nebo staří lidé? Jak asi prožívají dříve narození život na sídlištích, kde jim pod okny vřískají a ječí dnes a denně děti? A kdyby jenom ječely. Oni mají potřebu do všeho bez ustání třískat a ti starší si pouští hlasitě muziku...
Inu dělají to, co zpravidla doma nesmí.
Děti jsou venku od toho, aby se vyskotačily, vykřičely a aby ze sebe vybily přebytečnou energii. Aby něco zažily a užily si s vrstevníky i za cenu slovních šarvátek či překřikování...
Protože doma to nesmí.
Doma se zpravidla chovají jinak. Neříkám slušně, protože ani venku se většinou nechovají neslušně - jenom hlasitě! Ačkoliv kdo ví - třeba jsme jako děti taky byly pro starší generace nadměrně hluční...
Jak jsem uvedla máme hřiště přímo pod okny a v létě otevřená okna a tak ke mě doléhá i to jak spolu děti mluví. To by bylo ovšem na další blog. Nerozumím do čtvrtého podlaží sice každému slovu, ale ty nahlas zařvaná slyším.
Nedávno mě při tancování u plotny docela pobavilo jak nějaká dívčinka hodně nahlas volala:
"No a co? Tak nemáme na nanuka, ale máme na rozdíl od vás na značkové oblečení..."
Povytáhla jsem v údivu obočí a pohlédla na své vytahané maxitriko (samozřejmě neznačkové).
Asi fakt dnešním mladým nerozumím.
Jsou jiní.
Nebo je to tím, že už dávno nejsem mladá, ale já bych určitě oželela začkové oblečení a došla bych si v tom vedru koupit nanuka...
