Tak na ujasněnou, nejsem psycholog, ale nejsem tak úplně mimo, abych si nemohla udělat svůj názor na stav rozcházení se párů v naší české kotlině. Vezmu to hezky od Aljašky nebo v tomto případě raději od Adama čili od chlapa.
Nebudu popisovat to, že z mého pohledu jsou dnešní třicátníci jen slabé náhražky chlapů neb často v sobě nic chlapského nemají. Vypadají tak, ale nejsou, protože byli opečovávání tak, až se z nich stali věčné děti bez špetky odpovědnosti za svůj život, natož za život druhých.
Prostě je to tak.
Neházím ale všechny do jednoho pytle! Světlé vyjímky se najdou!
Všeobecně vzato, generace třicátníků už v sobě nemá nic z toho, co chlapa chlapem dělá (mužské pohlavní znaky zůstaly zachovány to jo, ale jináč?) Kde jsou galantní elegáni? Kterejpak třicátník a mladší chlap vám přidrží dveře? Pomůže do kabátu? Vezme nákup?
To už se, milé romantičky, prý nenosí.
Sem tam se jako gentleman občas zachová nějaký čtyřicátník a starší padesáti let. Ačkoliv nerada bych se téhle věkové kategorie dotkla, protože muž téhle věkové kategorie se taky tak k vlastní ženě běžně (až na vyjímky) nechová. Této změny si povšimnete jedině v případě, že chytne druhou mízu (to aby oslnil ta telata, kvůli kterým se rozbouří i hormony v těle a častou v téhle bouři ztroskotá stabilní manželství).
A teď abych byla spravedlivá, páč nějakej pan čtenář může podotknout, že jsem proti chlapům zaujatá a že u nich to bylo přesně naopak. On se rozvádět nechtěl, to ta jeho rozbila jejich fungující manželství a našla si přítele. A mladšího! To vona rozbila rodinu a teď je chudák von!
No, tak asi takto vážené dámy a vážení pánové: nesnědla jsem všechnu moudrost světa, ale o vztah musí partneři pečovat.
A to oba dva!
Ono je snadné říci, že za to může ten druhý! Nezřídka kdy se stává, že chlap má po příchodu z práce, ten odpočinek a to "teplo domova" a ženská po příchodu z práce padá na hubu. V chlapské řeči přeloženo - spokojené idylické manželství. Nikdo po něm nic nechce. Ženská se cítí vyšťavená, vyždímaná a zklamaná. Napřed doufá, že se ten její dovtípí, pak marně žádá o pomoc. Kde je ten, co jí psal básničky a nosil květinky? Ulovil jí a má vystaráno. Nebo ulovil a když přijdou starosti zjistí, že mu chybí volnost, kterou měl předtím. Co volnost, ale i finance! Najednou jsou na jeden plat třeba tři nebo i čtyři a už není na tohle a na tamto a navíc ta jeho „stará „ stále po něm něco chce. Chce prachy, chce pomáhat, chce aby se věnoval dětem. Trochu moc ne? A co je ještě horší, ještě chce, aby věnoval i jí nějaký ten čas, aby si s ní povídal, aby jí vzal na večeři nebo dokonce, aby jí přimáčknul a políbil jako dřív, aby jí řekl, že jí miluje, že je hezká, ačkoliv přibrala dvacet kilo. Ženská chce vědět, že jí ten její má rád, ač už dávno není ta štíhlonohá blondýna, ale tuctová baba v legínách a vytahaném tričku. Chlap se často netaktně ohradí, co má jako na ní mít rád? Ty špeky? A dodá, že už dávno jeho žínka není ta rozverná a veselá bezstarostná a lehce praštěná holka, ale baba, co nadává, že jí nikdo s ničím nepomůže, že je na vše sama A kdo to jako má furt poslouchat!
A nyní přijde cesta do hlubin chlapovy duše - co udělá v této chvíli chlap?
Schválně?
Uteče!
Zbaběle uteče!
Chlap nechce nic řešit.
Chlap zkrátka utíká.
Jeden ke koníčkům, další za jinou (mladou) a jiný zase do hospody.
My holky (ano budu psát holky, ač nejsem nejmladší), až na vyjímky neutíkáme.
Brbláme, nadáváme, vztekáme se, hysterčíme a ztěžujeme si na život. Povětšinou hledáme útěchu ve sladkém.
My holky k životu potřebujeme taky tu něhu. To pohlazení, to objetí, to ujištění, že jsme šikovné, že nás ten náš chlap má rád i s dvaceti kily navíc, protože svíčkovou umíme lepší než jeho máma.
Nemusíme to slyšet denně, ale jednou za deset let je fakt málo.
No jasně, že tloustneme. Na posilovny čas nemáme a na bolest ženské duše je sladké ten nejlepší flastr (tedy až na vyjímky) a když nás drahá polovička naštve, když si nás nevšímá, když nás nepohladí jak je rok (dva...deset let) dlouhej, probereme to s nejlepší kámoškou. A jak? U kafíčka a u zákusku.
Jo, my holky dobře víme, že ti naši chlapi slintají, když vidí nějakou krasavici, hlavou se jim honí různé (erotické) scénáře, co by asi tak oni s ní mohli dělat, ale většinou zůstanou nohama na zemi, protože taková by byla jen na zábavu, ale poskytovala by jim ten denní servis jako stará dobrá manželka?
A než, aby ten náš chlap diplomaticky na otázku:
"A máš mě ještě vůbec rád?"
zabručel:
„i to víš, že tě furt miluju!“
Mlčí anebo si nevkusně rýpne. To nám, holkám, fááááááááááákt zvedne sebevědomí. Dveře nepodrží, s nákupem nepomůže a doma sebou práskne na gauč nebo ke kompu a zajímá ho jen žvanec. To je život co, holky? Kde je ten jinoch, co kvůli nám lezl přes plot k sousedům a otrhal pro nás všechny tulipány? Dneska nás klidně vyžene i pro pivo, neboť se mu nikam nechce. Po práci si hnije doma a když prohodíme, že by jste mohli třeba do kina, odpoví:
"...máš telku!"
Nebo když žena prohodíme, že by jsme si mohli dojít na večeři, odpoví:
„...si se zbláznila. Copa kradu? Tak něco uvař!“
Prostě když chlap zfotrovatí a zpeciválovatí je taky zle.
Nevím, zda je horší když chlap chytne druhou mízu a uteče za nějakou dvacítkou, po té, co předtím dře v posilovně a obarví si šediny nebo, když se z chlapa stane morous, bručoun a pecivál, který je doma, ale jako kdyby tam nebyl.
Ženská to má většinou jasně dané péčí o rodinu, ačkoliv i ona může podlehnout svodům nějakého akčnějšího chlapa.
Tak či onak dříve nebo později dojde k rozpadu vztahu.
Je ovšem pravda, že dříve se ženy častěji "obětovaly pro rodinu" a trpěly. Rok, dva... deset...dvacet...často i celý život! Dneska si řeknou, že ve vztahu, kde jen dávají být nechtějí a chtějí taky chytnout nový vítr do plachet..
Jsme jenom lidi a většinou si dobře uvědomujeme, že chceme v životě žít a ne jenom přežívat.
Proč by nám měl život protéci mezi prsty, že?
A přitom by stačilo, tak málo!
Opravdu!
Stačilo by, kdyby časté dvoření bylo života koření.
Z masa a vody taky guláš neuvaříte, musíte mu věnovat čas, musíte ho okořenit, případně ještě dochutit.
