Pokaždé, když se z práce s nákupem dovleču domů, vítá mě pes.Očichá mě, tašku a tryskem pádí do kuchyně, neboť ví, že se budou vyndavat dobroty z tašky. A co kdyby nějaká spadla?
...náš černostřibřitý knírač, tedy kníračka - kníračí dáma v nejlepších letech, má v kuchyni místečko pod stolem. Takovou svojí bezpečnou pozorovatelnu, odkud hbitě vystartí, jakmile něco spadne na zem.
My jsme doma nikdy psíka neměli. Takže pro mě byl problém zvyknout si na přítomnost psa v kuchyni. Když jsme se před mnoha lety poznaly, byla ještě skoro štěňátko, které bylo zrovna tam, kde ho člověk nejméně čekal. Já měla pocit, že se mi Doriska stále motá pod nohama.
Musela jsem dávat velký pozor, abych to černostříbřité klubíčko omylem nezašlápla.
Chvíli trvalo, než jsme se sžily.
Zvykaly jsme si obě.
Jedna na druhou...
Když jsem se s Doriskou poznala, znala pár povelů, ale byla hravá a tak jsme museli dávat pozor, aby se na zemi nepovalovaly plyšové hračky, které patřily dítěti, neb ty si hned vzala do parády. Do pelíšku si tahala nejenom kapesníky, plyšáky ale i pískací hračky. S dítětem se přetahovaly o hračky, občas nějakou ožužlala, rozkousala. Občas nějaká ta slzička: "to je můj plyšák a ona mě ho sebrala..."
Dítě vyrostlo, plyšáci se na zemi neválí. Doriska má své hračky, co jí přinesl Jéžíšek. Už přece jenom s námi žije více jak deset let a tak už ví, kde je "místečko!", kam jít "na pelíšek". Navíc je velmi chytrá a společenská: bezpečně rozezná každé zašustění v kuchyni (kvůli zelenině nepřiběhne a jen vyndám maso, už stojí vedle mě) a umí si říci, když něco potřebuje. Nenápadně loudí, zkouší na nás vrhat pohledy "smutných psích očí", když má na něco chuť. Někdy se přijde pomazlit - to když má pocit, že se jí dlouho nikdo nevěnoval. Naučila se i chodit žalovat na malého páníčka, když si nosí jídlo do pokoje. To si přijde pro mě a odvede si mě za dveře od pokojíčku, kde si sedne a jako kdyby říkala: "koukni se tam, zase si tam vzal jídlo" a já vím, že se v pokoji za dveřmi mladý něčím cpe a tomu nebohému zvířeti zavřel dveře před nosem.
Doriska dobře ví, že nesmí na stůl, i kdyby tam ležel flák masa. Že na to platí "fuj!". Dobře ví, že nesmí do postele - zná dobře povel "nesmíš!". Ačkoliv mladej si jí tam občas vezme. Ukázněně ovšem čeká na jeho povel...Komunikují beze slov. Otevřenou dlaní poklepe na postel, pes se rozběhne, odrazí a už se válí v posteli oba.
Dalo by se říci - dobře vychovanej pes!
Dneska mě nevítala...
Uvítali mě kluci s tím, že pro mě mají blbou zprávu...
...naše stará černostříbřitá psí kamarádka v pelíšku nebyla...
...za to tam byly moje zelenkavé balerínky a okolo rozcupované stélky z nich.
Doriska se provinile a zbaběle schovávala v kuchyni pod stolem.
Možná se budete divit, ale vůbec jsem neměla důvod se zlobit nebo nadávat nebo nějak trestat to nebohé zvíře.
Boty jsou pravda trochu pošramocené, ale ještě nositelné, koupím do nich nové vložky a ještě mi nějakou dobu vydrží...Mám je už dobře deset let, takže stejně jednou odejdou...
Nenadávala jsem.
Nekárala.
Nebulela.
Naopak!
Konečně mám důkaz o tom, že jsem jedinečná, neodolatelná a opravdu "k sežrání..".
....tedy - zatím alespoň část z mých bot!
Jo, zapomněla jsem se zeptat, jestli dali psovi najíst!
