Dneska si při pohledu na mě každý pomyslí usedlá stará ženská. Ano, jsem usedlá, ačkoliv ve mě stále je nějaká ta malá rebelie, většinou se držím. Neprojevuji se. Už ne! Oni všechny ty mé rebelie stejně nikdy k ničemu nevedly...
Moje matka mé rebelie hodnotila jako paličatost. Když jsem si něco vzala do hlavy, šla jsem si za tím, za tou svou pravdou...A třeba i proti všem!
Občas jsem si musela natlouci ten čumák, abych pochopila, že není jen ta moje pravda. Ale to přirozeně patří k mládí...
Jednou z mých posledních velkých rebelií bylo, že jsem opustila po mnoha letech střídání za mateřské konečně vytoužené stálé zaměstnání a odešla jsem před skoro osmi lety 160 km daleko dělat macechu. Taky navzdzory všem varovně zviženým prstům!
Mám, co jsem chtěla!
Občas se ještě pokusím o nějakou rebelii ve vztahu. Po pravdě, je mi k ničemu stávkovat: neuklízet, neprat, nežehlit a nemýt nádobí, protože stejně to pak zbyde na mě, tak si tak říkám: "K čemu mi ty rebelie jsou?"
Poslední moje "rebelie" byla s výměnou mé blogové fotky za obrázek, co kdysi namaloval náš mladej, když byl ještě hoooooodně malej a já jí měla uloženou pod názvem, jak jí tehdy skutečně pojmenoval - a sice "Vyjukaná princezna". Vyměnila jsem jí navzdory všem těm distutujícím o mé podobě, o mém vzhledu, staré neaktuální fotce atd. Zase vyplulo navrch to moje rebelství: "Co je komu do toho jak vypadám a jak mám starou fotku na blogu? Jde přece o obsah blogu nebo ne?" A šup, místo mé fotografie tam byla vyjukaná pincezna. Ale chudák se ani neohřála. Prý to není možné mít místo fotografie obrázek. Jinak bych museli můj blog vyřadit. A to bych opravdu nerada. Uvítala jsem možnost svobodně se vyjadřovat o všem, co mě právě napadne zítra tomu bude rok, co jsem se do psaní blogů pustila a končit s tím rozhodně nehodlám...
Že by zase nějaká rebelie na obzoru?
