Jak to vnímám já: ...byla jsem fakt tak blbá?

...no, zanedlouho to bude rok, co jsem se z jihu Čech zase vrátila na západ, mezi ty, co mě léta znali a nesnažili se o to udělat ze mě něco jiného...

Když jsem po skoro deseti letech opouštěla jižní cíp naší země, kde jsem si krůček po krůčku zvykala na nové prostředí, cizí lidi, jiné obchody...kde jsem poznala několik přátel nebo nových kolegů...nejvíc mě bolelo, že už nebudu den co den s dítětem, které jsem od tří let jeho věku piplala a byla s ním denně. Nedovedla jsem si představit jaké to bude opustit někoho, komu jsem věnovala všechen volný čas, s kým jsem prožívala jeho první úspěchy na školkových besídkách, ale i jeho prohry a pády. Neuměla jsem si ani ve snu představit, že s tím bývalým malým uzlíčkem s velkými kukadly jednou nedojdu třeba až do promoční auly...

Obětovala jsem celých deset let chlapci, kterého jsem vychovávala a myslím si, že v tu dobu jsem se neměla za co stydět. Chlapec byl ve školce i ve škole vždy hodnocen velmi kladně a já se dmula pýchou...

Hrdá nejsem akorát na to, že jsem s grácií neustála nátlak jeho otce na náš rozchod. Chtěl se rozejít, ale já nechtěla ublížit chlapci, který byl ny mě navázán. Já se snažila zachovat "rodinu", ale bylo mi jasné, že z výchovného hlediska nebylo dobré, aby viděl otcovo pohrdání mnou, aby slyšel to rýpání a znevažování všeho, co jsem udělala, zesměšňování všeho, co jsem řekla. Věděla jsem, že tohle pro život není dobré. Co si asi do budoucna odnese? Že máma je něco, komu se může nadávat? Že máma je ta služka? Že máma má držet hubu? Že se s mámou nevedou žádné řeči? Že si táta dělá co chce a chodí si kam chce a když se máma zeptá kam jde, že jí seřve na tři doby, co jí je co do toho? Nechtěla jsem chlapce opustit, protože jako máma jsem cítila, že i ve třinácti potřebuje tu vřelou náruč a pak, já to dítě na sebe navázala a to nejde jen tak odejít... Jenomže on už ten chlapeček dávno nebyl ten mazlivý a tulivý klouček...už dávno přejal chování tatínka!

Dnes, s odstupem času vím, že jsem měla odejít mnohem dříve než došlo na hádky a scény - později zcela účelně a denně vyprovokované partnerem, protože já už na hádky neměla ani sílu. Po ročním odstupu od odchodu jsem dospěla k názoru, že jsem bez ohledu na dítě, které vlastně nebylo mé, jsem měla tu rodinu opustit mnohem dřív.

Ono totiž není dobré, když se vás někdo snaží předělávat a najednou vám vnucovat, co máte dělat  a jak to máte dělat a proč to máte dělat! Když vás někdo napomíná za každou pitomost, vyčítá vám co uděláte i to co neuděláte a drží vás tak permanentně v napětí a strachu...citově vás vydírá a zastrašuje...Prostě to dřív nešlo...

...ačkoliv...

Našla jsem zrovna včera pár starých poznámek, jak jsem se před léty cítila a za co jsem byla tehdejším partnerem peskovaná. Jak jsem byla v tom vztahu nešťastná. Ale drželo mě to dítě. Nejenom, že se mě drželo, ale moje srdce mu zcela patřilo. Snažila jsem se ho chránit. Ano, v tu dobu mnou cloumaly hormony a rozněžnil neukojený mateřský cit a já doufala, že jednou se to hnusné chování partnera ke mě změní...

...kardinální chyba, vážené dámy!

Dneska už vím co chci, ale hlavně vím, co nechci: nejsem autíčko na dálkové ovládání ani nefunguji na ovladač. Mám své představy o životě a už nikdy se nehodlám pro nikoho měnit. Jsem jaká jsem.  A moc mě mrzí, že jsem na chvilku uvěřila, že mě ten dotyčný měl rád. Neměl! Jen mě využíval! Mrzí mě, že jsem hned zpočátku neprohlédla to, jak mě využil, jen aby měl klid od starostí o domácnost. Ne, že jsem si připadala jako chůva a služka. Já jsem jí celých těch deset let byla. Všichni mi to říkali od samého začátku, že si mě dotyčný neváží, že mě jen využívá. Neslyšela jsem na to! Když mi to ten dotyčný potvrdil, měla jsem sto chutí vzít ho něčím po hlavě nebo mu vystavit účet za práce v domácnosti...

...byla jsem blbá, že jsem mu účet nevystavila. 

Takže milé ženy, dívky a paní dejte na to, co vám naznačuje okolí. Nevěřte tomu, že se něco změní k lepšímu. Jakmile budete mít byť jen pocit, že věci se nevyvíjí dle vás, že něco není v pořádku buďte ostražité...Tyhle pocity neklamou...a vy si ve finále ušetříte spoustu zklamání.

Tomuto se prý říká zkušenost!