…tak ten hubenej bude studenej…“ Tím mě vždy utěšovala babička, když jsem se trápila tím, že vypadám jinak, než moje vrstevnice
To jinak znamenalo, že jsem někdy v šesté třídě strašně rychle vyrostla, přerostla jsem i mamku s jejími 164 centimetry a do taťkovo asi stoosmdesáti centimetrů mi chyběl jen kousek. Stačilo vzít boty s šesticentimetrovými podpatky a přerostla jsem i otce. V tu dobu jsem byla vyšší než spolužáci a moc jsem se tím trápila, nehledě na to, že jsem prý ještě stále mohla růst. Děsila jsem se, že budu jako věž pána Eifela. Babička radila:
„Dejte jí na hlavu cihlu, ať už neroste!“
Naštěstí tak naši neučinili, neb s tou výškou už to nebylo tak hrozné. Záhy, už v osmičce, mě někteří spolužáci přerostli, ale co pak už u mě nešlo do výšky, šlo do šířky. Přesněji řečeno zpočátku jen do oblasti břicha. Takže jsem byla vysoká s vybouleným břichem, když vidím fotky z nějaké osmé třídy, kde vypadám na pětadvacet, ani se nedivím, že mi dětská lékařka do posouzení zdravotního stavu na přijímací zkoušky napsala: "obesita pavoučího typu." Jak já tehdy prskala. Jistě si vybavíte pavouka – sekáče: kulaté tělíčko a dlouhatánské nohy…Tak to jsem byla podle paní doktorky já. Nohy, na které byly všechny kalhoty krátké a já nosila zvonáče nad kotníky. Jen jedny kalhoty jsem měla dlouhé a sice pletené zvonové červené kalhoty se dvěma zlatými knoflíky. Ty byly zimní. A z mého pohledu děsně debilní. Když byl sníh, nalepil se na konce kalhot a já si za chvilku po nich šlapala. Nenáviděla jsem je. Stejně jako v tu dobu jediné krimplenové modré zvonáče, které jsem ve škole věčně ničila o rozbité lavice a židle. Věčně jsem pak vytahaná oka doma velkou štepovací jehlou musela zatahovat dovnitř. Když si vzpomenu na své dospívání – na vrchol elegance, jenž tvořily tmavě modré krimplenové zvonáče a několik dederonových košil s obrovskými límci, nedovedu si představit dnešní zhýčkanou mládež, jak by v tom chodila.
…ale to jsem zase odbočila od původního tématu. Z pavoučí obezity nedošlo věkem u mě k přerodu v krásnou labuť, anýbžr jsem se přetransformovala v jinou hvězdu (a ta mischelinská to taky nebyla - ta prý nemá z proporcemi nic společného, ačkoliv když se uděluje restauracím, kdo ví ???). No jo no, připomínala jsem a připomínám toho panáčka: kde končily punčocháče vyvalilo se druhé patro špeku a třetí tvořilo poprsí a tak tomu zůstalo. No jasně, že jsem se trápila, proč moje spolužačky jsou malé a štíhlé a já v patnácti vypadám jak vlastní matka. Dodnes si pamatuji, jak jsme se spolužačkou a jejími neteřemi a synovci šli v neděli do kina na pohádku a já si musela koupit dospělácký lístek. Pro děti stál korunu a já musela zaplatit celé dvě. Chápete to? Brala jsem to jako děsnou nespravedlnost a křivdu. Ta biletářka mi řekla:
„To tak, lístek za korunu a večer přijdeš na nepřístupný film, co?“ Neměla jsem jak jí dokázat, že mi není ani patnáct, když jsem ani neměla občanku…
No, a s roky to šlo se mnou jak na houpačce.
Občas nějaké kilčo navíc, občas dole. Někdy šlo pravda o desítky kil. Ačkoliv dolu váha lezla děsně pomalu, párkrát se mi stalo, že jsem zcela vyměnila šatník. Léty jsem se naučila nevyhazovat oblečení. Když pak přiberete, nezrujnuje vás to finančně. Jo, zase jsem se váhově, směrem nahoru díky stresům, poupravila. Tentokráte jsem ale to malé oblečení rozdala. Ne proto, že nevěřím, že bych nezhubla (chce to jen trochu pevné vůle a disciplíny a ani jedno zatím nemám), ale je to běh na dlouhou trať a já si napřed musím dát do klidu rozbolavělou duši. Po pravdě - minisukně a jiné kousky po pětapadesátce už fakt nosit nebudu, ani když tělo budu mít jako proutek. No, co vám budu povídat, kdo zkusil sundat při nadváze byť jen deset kilo, připadal si o nejméně dvacet let mladší… A co potom, když se zadařilo sundat mnohem více? Jenomže v určitém věku už by bylo trapné hrát si stále na dvacítku! I stárnout se musí umět. Takže momentálně mám airbegy, alespoň se u mě v náručí cítí dvouletá praneteř bezpečně. Však ona příroda dobře ví, co dělá. Láskyplná náruč má být měkká a ne kostatá.
S přibývajícími léty jsem přišla na to, že nelze hledat smysl života v tom, kolik zrovna ukazuje rafička na váze. O tom to není. Když nás bude chtít mít někdo rád, bude nás mít rád i s kily navíc. A jestli protějšek touží po modelce s mírami 90-60-90, ač sám má pěknou vanu a do Kena hodně, ale hodně daleko, tak si nás holky s airbegy nezaslouží.
Žijeme pro sebe a máme se mít rády takové, jaké jsme.
Proč budeme shazovat kila v domnění, že budeme více milované, více přitažlivé a kdo ví, co ještě více? Blbost!
Já už se dávno smířila s tím, že jsem jaká jsem a když s tím má okolí problém, je to jeho problém, ne můj!
Až já sama nevyfuním schody do šestého patra a nezapnu žádné gatě, budou mě bolet klouby a nezavážu si tkaničky u bot, teprve pak omezím sladkosti ,ale jíst celý život lupení a zrní, a odvažovat si každou porci či počítat kalorie, abych chrastila kostmi, to tedy ne!
Ráda chodím pěšky a pozoruji lidi: jak se oblékají, co frčí mezi mladými a s jistotou mohu sdělit, že těch s mírami modelek potkávám tak málo, neřku-li skoro žádnou. Mám pro to své vysvětlení – ti hubení už vymřeli. Protože podle babičina rčení, je tlustej vlastně zdravej, nebo-li jinými slovy, když ho dostihne nemoc, má kde brát. Štíhlého vezme rovnou. Takže pro mě z toho plyne, že mít nějaké to kilo navíc je vlastně obrana těla před nemocemi. A jestli se líbím opačnému pohlaví to mě ani tak moc netankuje. Chlap, kterému jde o ženu na kila navíc nehledí a ti ostatní jsou jen sexuchtivý lovci modelek. Těm nezbývá než popřát šťastný lov!
