...kolikrát mě napadlo, jaké by to bylo, mít sto svíček na dortu? Já jich tedy zatím mohla mít maximálně dvaapadesát, ale těch 48 bych si ještě nechala líbit.
Docela by mě zajímalo, kam se za půl století dostane svět? Co se změní k lepšímu a co naopak k horšímu?
Jaké to bude?
Jaak bude vypadat za půl století život?
Bude si někdo vážit starých lidí?
Nebo to bude tak, že stoletých bude mnoho a budou jen na obtíž a přežívat někde v nějakých starobincích?
Dneska jsem si v nějakém časopise přečetla o vitální 113 leté Češce a přiznám bez mučení, že jsem obdivně pokyvovala hlavou nad tuhým kořínkem.
Krása!
To jo, to by se mi líbilo. Být tělesně a duševně fit a dlouho žít!
Dlouhověkost mě fascinuje.
Stoletá Němka si přála vidět Liberec?
Ten bych si taky přála vidět. Ještě před revolucí jsem tam pár semestrů taky trávila. Docela by mě zajímalo jak se změnil. Klidně si osmačtyřicet let taky počkám na to vidět Liberec.
No jo, ale co když se člověk dožije té cifry a nebude z toho mít žádný požitek?
Vždycky jsem obdivovala herečku Květu Fialovou, za to jak byla vitální a najednou jí dohnala obávaná nemoc všech věkovatých.
Je to nespravedlivé, když tělo slouží a mysl pokulhává...
Je nespravedlivé, když vás dostihne třeba mrtvice někdy kolem šedesátky a ochromí vás na zbytek života.
Nedávno jsem se zapovídala s bývalou kolegyní z mého úplně prvního zaměstnání. Zalévala květiny u domu v předzahrádce. Daly jsme se do řeči a mě překvapila její vitalita, pohotovost a svěží duch. Nedalo mi to a ač se to nesluší, zeptala jsem se jí na věk. Oslavila 86 narozeniny a já jen zírala. Při loučení jsem jí popřála dalších mnoho let v podobné svěžesti. Tahle dáma, je totiž celých asi pětatřicet let stejná, jen vlasy jí zbělely, ale noblesa a styl jí zůstaly.
Hezky se mi s ní povídalo.
Trochu mě proto mrzí, že se na stáří nahlíží jako na něco obtížného, zatěžujícího a možná i nezpůsobilého. Znám a znala jsem lidi, kteří i ve vysokém věku dokázali udělat tolik práce, co dnes nedokáže leckterý mlaďoch. Je pravda, že se stářím přicházejí zdravotní neduhy, které některé činnosti omezí nebo znemožní, ale kolikrát slouží svěží duch. A pak, já ráda poslouchám staré příběhy a vyprávění jak to bylo kdysi. Představuji si to, jak to asi vypadalo...
...možná proto, že když jsem se narodila, bylo jedné mé babičce už jednašedesát let a já ráda poslouchala, když vzpomínala na mládí a na dětství. Když líčila, jak její maminka pekla chleba s jablky a jak jim to jako dětem chutnalo, představovala jsem si tu pec a ty bochníky s chlebem a houf hladových dětí. Někdy si říkám, že jsem byla hloupá, když jsem si nedělala poznámky, když babička vzpomínala..
Dnešní mladé vzpomínky na minulost nezajímají. Žijí dravě, rychle, překotně. Osobní kontakty jsou jim cizí, naslouchat se už nenosí a k výletům do historie se dostanou pomocí techniky. A to tak, že vyzobávají data kdy chtějí nebo potřebují. Vyslechnout si příběh z minulého století, ani omylem...
Já osobně si myslím, že je to velká škoda.
Chtěla bych jednou mít pomyslných sto svíček na dortu a mít komu vyprávět jaké to bylo, když jsem byla malá a chodila jsem do školy a jak jsem se učila u jedné babičky prát na valše a jak neměla v domku ani vodu ani WC a jak jsme se učili štepovat ponožky a pro mlíko jsme chodili do bandasky a... a... a..., ale myslím si že tohle nikoho za padesát let nebude zajímat...
...tak sfouknu tu stovku plamínků a budu si vzpomínat sama pro sebe!
