Něco je tady špatně. V Americe je poskytovaná placená dotyková služba, Japonci propagují křesla, co objímají osamělé lidi a svět elektroniky zaplavily dotykové mobily, počítače, pračky, ledničky atd...
Včera jsem četla o tom, jak se Amerikou šíří služba poskytující obejmutí, pohlazení - čili přirozené věci, které každého z nás provází od narození.
Jen si vzpomeňte na to, kolik péče je věnováno miminkům, jak se stále nosí na ruce, jak se s nimi každý mazlí a jak je objímáme a konejšíme a tulíme k sobě... Jak obdivujeme jejich malé ručičky a nožičky a šmuchláme se s nimi... Vzpomeňte si jak malé děti vyžadují naše objetí, jak jim dělá dobře, když je po nějaké pro ně trágedii ujistíme dotykem, že je máme rádi... Dotyk je komunikace beze slov.
Vzpomeňte si, když jste si jako malí rozbili koleno a maminka vás pohladila, pofoukala bebíčko a hned bolelo tak nějak méně. Dotyk je základním lidským instinktem a má sílu a moc uklidňovat.
Vzpomínáte na první lásky? Na první nesmělé dotyky a šmuchlandy? Taky máte v paměti jak to lidským pulcům dělá dobře?
Moc dobře.
A pak přijdou ty legální intimní dotyky a několik krásných let zalitých sluncem...
A nejednou je tu střední věk.
Často probuzená druhá míza u chlapa, po létech opět hledá nový objekt k objímání, šmuchlení a mazlení všeho druhu. Zatímco jejich ženy zůstávají osamoceny. Taky samozřejmě touží po přirozeném doteku, po objetí, po pohlazení... Děti mají už velké a nemazlící se, vnoučata jsou často ještě na houbách a absence dotyků může vyustit i ke změně v chování. Často prý i k depresím. Absence dotyků prý oslabuje i imunitní systém. Když není kdo by pochválil, obejmul a pohladíl, svrkne se i ta dušička někam do kouta. Schoulí se tam a přemýšlí, zda ještě má v životě něco smysl, když vše už bylo... Přesto si takové ženy často připadají trapně a nikdy nevysloví to, že víc než po intimnostech touží po obyčejném pohlazení, obejmutí a možnosti k někomu se přitulit.
No a pak se divíme, že někdo začne podnikat v tom, že nabízí něco tak přirozeného - obejmutí, ať už jako placenou službu nebo jako křeslo s rukama...
A co teprve ve stáří? Opuštění staříci, na které nemají jejich děti a vnoučata čas! Jak těm chybí třeba jen vlídné slovo. A co teprve dotyk, pohlazení a ujištění, že je máme stále rádi... A jak takovým staříkům udělá dobře, když je k tomu obejmete nebo jen souhlasně pohladíte. Úplně oživnou. Nikdy by vás ovšem o to nepožádali.
S věkem se tahle přirozené potřeba, dotýkat se, kamsi ztrácí, jak kdyby to bylo něco nepatřičného. Něco, co náleží jen dětem a mládí...
Až když pak člověk ze světa odchází a my máme možnost být v jeho přítomnosti a doprovodit ho na onen svět, co zpravidla všichni děláme?
Držíme ho za ruku.
Hladíme ho a najednou nám to nepřipadá trapné a nepřirozené.
Najednou nám to přijde zcela spontánní.
Najednou je to logické.
Najednou nám to přijde správné...
Co myslíte, není zrovna teď ten správný čas někoho obejmout?
