Zimu miluji na Ladových obrázcích a pak při pohledu z okna. Jinak jí nemusím. Tedy, ne proto, že bych byla zimomřivá, ale proto, že je nevyzpytatelná, co se přesunu z bodu "A" do bodu "B" týče...
Letitým pozorováním jsem zjistila, že hned počátkem ledna skoro vždy přichází nějaké to náledíčko.
Hmmm! Letos výjimka potvrzuje pravidlo!
Sníh padá několik let většinou až v lednu nebo v únoru a často se drží celý únor, což je asi správně. Usuzuji tak dle pranostiky únor bílý - pole sílí... Takže bílé Vánoce už několik let nebyly. Letos jsem si začátkem roku říkala, že se měl sníh dostavit tak o 14 dní dříve. Myslela jsem si nachumelí, trochu to přituhne a během 14 dnů bude konec zimy, aniž by únor posílil ta pole. A ejhle - tu máš čerte kropáč. Ono nezachumelilo jen trochu, ale to bílý padalo docela dlouho a docela se to díky silným mrazům udrželo. No, tak bílý vrzající sníh pod nohami jsem vzala na milost jako nostalgickou idylickou vzpomínku na dětství (jojo, kde jsou doby, kdy jsem chodila sáňkovat v teplákách, pod nimi jsem měla ty odporné vroubkované punčocháče a pozor - žádnou šusťákovou bundu, ale několik svetrů a na nohou jako malá bačkůrky a na nich galoše a jako větší botky zvané tuleňky).
Zasypané město běloskvoucím sněhem bylo nádherné. Vrzající jiskřící sníh mi nevadil. Mráz štípal do tváří, takže nebylo třeba tvářenky a když vysvitlo slunce připadal si jeden jak na zimní dovolené. Jenomže já to slunko moc nevídala. Pracovala jsem skoro celý leden od nevidím do nevidím a když jsem jednoho dne, už někdy ke konci ledna šla domů za denního světla, bylo mi při pohledu na sněhové kopice na sídlišti úplně špatně. No, po ránu jsem si toho nevšímala! Odpoledne jsem, ale v celé mrazivé a sluneční kráse zahlédla odvrácenou stranu zimy. Jedině v zimním období si člověk uvědomí, jak moc jsou nasáklé trávníky pod okny paneláků psí močí. Oklepala jsem se doslova odporem, až se mi udělalo zle od žaludku. Snažila jsem se na ten sníh nekoukat, ale bylo to do očí bijící. No fuj! Tohle vše je pod okny bytů? Při pohledu na nejvyšší haldy sněhu, které byly citrónově žluté mě napadlo, proč neexistují na sídlištích "psí záchody"? Ano psí exkrementy možná už tak 75% majitelů pejsků poctivě sbírá, ale co ta moč? Napadlo mě, že řešením by byly jakési jímky s drenáží ze štěrku, uprostřed kterých by byl patník a ten by sloužil zrovna pejskům. Nečůrali by na trávník a na kola aut a na zábradlí a ke zdi domů a ke značkám, ale ke svým patníkům, okolo kterých by byl štěrk nebo písek...A tyhle psí patníky by byly rozmístěny od sebe třeba po deseti metrech? Pejskům by se to určitě líbilo a mě, přiznám se bez mučení, ještě více!
Zimu už jednadvacet let ale nesnáším kvůli úplně jinému jevu a ten se objevil zrovna dnes. Představte si, že do rána u nás někdo venku vše zabalil do ledové krusty. Nekecám! Kam se hrabe Ledové království - vyjdete ven a je to spíše na brusle než na chůzi. Bruslit neumím! Ledovku bytostně nesnáším! Pokus o chůzi do zaměstnání jsem po pár posunech dopředu, stylem "na tučňáka" vzdala. Za prvé to nefungovalo, za druhé jsem si připadala jako totální magor a za třetí jsem nechtěla riskovat že si zase nabančím na náledí jako v roce 1996. Ono mít zase naraženou kostrč a otřes mozku - děkuji, to už fakt zažít nechci. Tři týdny jsem tehdy chodila jako lazar a nemohla jsem sedět, ani ležet a bolelo mě i pouhé česání vlasů. Otáčet jsem se musela celým tělem a bezprostředně po pádu mi bylo tak šíleně zle, že na to nerada vzpomínám... Dodnes cítím ten bolestivý náraz zátylkem na chodník! Takže je doufám pochopitelné, co ve mě vyvolává led pod nohami, že?
Po chodnících a silnici ráno vůbec nešlo ráno chodit - jedno velké kluziště. Lidé chodili právě po trávnících, kde ležel ještě nedávno bílý (nyní místy žlutý) sníh, doplněný sem tam hnědými exkrementy. Má mysl ani nedošla tak daleko, abych přešla nohou na trávník, odradil mě první svah u domu nebo alternativní řešení zledovatělé schodiště, ale se zábradlím... To bylo dilema? Kde si naflákám míň?
Možná jsem zbabělá, ale já to dneska vzdala.
S výčitkami, jak moc jsem zbabělá, jsem se otočila a doklouzala jsem se zpět. Omluvila jsem se v zaměstnání s tím, že si beru den volna. Práce mi neuteče. Dnešní ráno jsem vyhodnotila tak, že raději si vezmu den volna, než abych byla několik dní na marodce s končetinami v sádře!
Inu, asi mi budiž ke cti, že jsem konečně začala myslet sama na sebe...
Všem, co se dnes ve zdraví doklouzali tam kam měli i těm, co možná odřeli pár plechů na autech přeji poklidný večer. Těm, co neměli to štěstí a způsobili si úraz, přeji brzké uzdravení bez následků...
No, už aby tady bylo jaro!
