Ještě než jsem se stačila v šatně převléci po ranní směně, když za mnou přiběhla pokladní:“Lenko, máš prý vybourané auto u mostu pod zámkem...”“Moje auto?”“Šéf říkal, že je tvoje...a ten ho asi pozná, ne?” pronesla ironicky a zmizela.
Auto jsem včera večer půjčila Máše, chtěla se dneska dopoledne blýsknout před novou známostí. Byla jsem převlečená neuvěřitelně rychle a vydala jsem se v horkém odpoledni k místnímu zámečku.
Už z dálky vidím hlouček lidí, blikající majáčky hasičů a odjíždějící policejní auto.
Přiblím se k hloučku zvědavců, pár z nich už obrací pohled ke mě. Minimálně alespoň tolik, kolik z nich ví, že to auto na trávníku je moje. Samozřejmě mě zajímá, co se stalo, ale ptát se nechci. Naštěstí zachytím úryvek rozhovoru starého Dvořáka s Vodičkou. Ani jeden z nich nesmí u ničeho chybět (místní drbny v kalhotách).
“...prej jel jako blázen...”
“...hlavně, aby to přežila...”
Nechce se mi věřit, že by Máša jela jako blázen a představa, že třeba zraněná, nebo nedej Bože snad umírá, mě docela vykolejila. Na mém (zamčeném) autě nejsou patrné žádné oděrky, ale na břehu řeky je hodně zdevastovaná tráva a na asfaltu v protisměru vyjetá brzdná dráha, po již neexistujícím autě...
Co se tu asi stalo?
Co je s Mášou?
Kde vlastě je?
Tak přesně tyto otázky se mi honí hlavou, když téměř nikým nepozorována odcházím po té, co odjíždějí i hasiči a ponechávám auto jeho osudu.
Zastavila jsem se u našich. Matka o Máše taky nic nevěděla (a to jsem sázela na jistotu, že něco ví - sestry na poliklinice přece ví všechno). O mém autě stojícím s otevřenými dveřmi téměř v prostřed silnice ovšem ano. Hledali mě u našich policajti, mám si prý přijít na služebnu obvodního oddělení pro klíče od vozu a podepsat nějaký protokol. Prý ho jen přeparkovali a zamkli a klíče si mám dojít vyzvednout.
“No, jasně. Jsi tak lehkomyslná, klidně půjčuješ auto...”, mávla matka rukou do vzduchu. “...lehce nabyl, lehce pozbyl, co? Ono ti nestačí jakou máš pověst a ještě se do něčeho namočíš.”
“Nesejčkuj!”
“Ále, prosím tě. To je pořád něco!”
“Co takhle kafe?” Potřebovala jsem změnit téma rozhovoru.
“Jo, dám si,” prohodila matka a odběhla do koupelny zkontrolovat skákající pračku. Už dávno si měla koupit novou...
No vida, asi někoho čekala, dva šálky s kávou jsou připravené na lince. Zalila jsem je vroucí vodou a donesla na stůl. Matka si sedla proti mně.
Napila se kávy a vzápětí jí vyprskla.
“Fuj, co to je?”
“Kafe! Jaký kafe jsi si připravila takový máš?”
“Co? Ty jsi holt káča! Ty jsi zalila ty šálky na lince, co? To jsme měly před chvílí se sousedkou...” otočila oči v sloup. Tentokráte jsem vyprskla já. Ale smíchy.
“Globální krize matinko, musí se šetřit.”
"Bóže ty jsi takový tele..."
Dávno už neřeším co na sebe. Dnes ovšem chci vypadat dobře. Musím. Jdu na pohovor.
Rifle, trička a mikiny stejně jako elegantní kostýmky mám v šatníku hned v několika exemplářích. Kostýmky ještě z doby, kdy jsem dělala jako záskok za mateřskou na úřadě. Trička a mikiny spolu s riflemi ovšem převládají. Do obchodu mi to stačilo. Vím, že v kostýmku s minisukní a s lodičkami na nohou vypadám jako dáma. Ale to mi v našem městě stejně nikdo nevěří.
Tedy to, že jsem dáma.
Sledovat módní trendy mě opravdu nikdy nebralo. Proč taky? Většina chlapů z našeho městečka mě stejně viděla jak mě pán Bůh stvořil a bylo jim šumafuk, jestli mám na sobě značkové tričko či luxusní prádélko. Po pravdě řečeno, právě na něm delší dobu ulítavám. Na pěkném prádélku.
Když zajdu do butiku s prádlem nikdy neodejdu s prázdnou.
V klidu své garsonky si pak před zrcadlem vychutnám pohled na pevný zadek, ploché břicho a slušně vyvinuté poprsí. V ten okamžik mě často mrzí, že není kdo by zrovna v tu chvíli sdílel tu radost společně se mnou. Většinu těch, co skončili v mé posteli zajímalo stejně jen to, co bylo uvězněno pod krajkovou výstuží.
Párkrát jsem to nevydržela a pochlubila se aspoň Máše s Jitkou anebo matce. Holky vždy oněmněly úžasem. Máma mé nadšení nikdy nesdílela.
“Hmm...” pronesla, když jsem jí onehdy ukázala luxusní podprsenku, “za ty prachy bych měla pomalu kabát! A ten bych mohla nosit veřejně. A ještě bych se ohřála!”
“Ty jí to neplatíš!” poznamenal tehdy táta, aniž by zvedl oči od křížovky. A z jeho výrazu bylo patrné, že sdílí stejný názor - hodně peněz za málo krajek.
Mé exkluzivní kousky prádélka jsou a budou navždy pro mou matku jen kousky krajek a ke všemu ještě nekřesťansky drahé. Sama si pořizuje spodní prádlo nejraději za 39,- Kč (její filozofie je, že se stejně nosí vespod a službu udělá stejnou). Nepochodila jsem ani včera a to jsem si koupila v okresním městě nádherné červené saténové prádlo s nákladnou černou krajkou.
Jela jsem už vlastním autem (klíče jsem si dopoledne oficielně převzala od pohledného a mě neznámého policisty - hned jsem musela začít laškovat a dost si od toho slibuji...) navštívit Mášu do nemocnice (byla tam jen na pozorování, protože zachránila život dívce, kterou srazillo rychle přijíždějící auto a ten řidič pak Mášu v nějakém šoku napadl a ona skončila s pohmožděninami v řece - ale dívce život zachránila.) Mimo jiné jsem se dozvěděla, že při té své záchranářské akci ztratila mobil. Záhada s mobilem je tedy vyřešena.
Při zpáteční cestě jsem se pak zastavila v butiku s luxusním prádlem.
“Jak pro nějakou děvku...” zhluboka vzdychla matka, aniž by si vůbec prohlédla střih či osahala materiál, když jsem se jí tou krásou chlubila.
Měla jsem velkou radost z prádélka, ovšem do chvíle, než mě jí matka zkazila.
Jako vždy.
Je přímo expert na zkažení nálady v extrémně krátkém čase.
Zasloužila by si za to zápis do Quinesovy knihy rekordů.
Ostatně nálada u našich byla hrozná i tak. Jen jsem přišla matka si ztěžovala na otce, že s ní už vůbec nebaví. (Nešťastný taký dům bývá, kde kohout mlčí a slepice zpívá.)
Neměla jsem náladu rozebírat jejich zkomírající vztah.
Zeptala jsem se, jak dopadlo tátovi vyšetření. Měl nějaké zažívací problémy.
“Dobře! Ale teď by si měl nechat vyšetřit hlavu. Vůbec s nikým nekomunikuje a je věčně zalezlý jak jezevec v tvém bývalém pokoji.”
Zvedla se od kuchyňského stolu a došla si do kabelky pro cigarety. Zapálila jsem si s ní. Nervózně přejížděla okraj šálku s kávou pstem.
“Je to taky tvoje vina holčičko...”, začala ťukat ukazováčkem do stolu před mým šálkem.
“Už jsme si, ač neradi, zvykli na to, že se taháš s kdejakým chlapem a je ti jedno ženatý či svobodný...Stydět by jsi se měla...To jsme s tátou nečekali, že jsi na holky...To ho holčičko porazilo...To, co se o tobě povídá!”
“Ale mami přece nebudeš věřit tomu jednapanípovídala?”
Měla jsem sto chutí vpálit matce do očí, že ona mi jde vzorem, když se jedenáct let tahá s lékárníkem a myslí si, že to nikdo neví. Ale pak mi to přišlo podlé. Má svůj život. Neměla jsem ani náladu cokoliv matce vysvětlovat ani vyčítat. Stejně by jsme se zase chytly. Típla jsem cigaretu a vydala jsem se beze slova za otcem do mého bývalého pokoje.
Táta ležel nehnutě na válendě a pozoroval strop. Ani se nepodíval, kdo vstoupil.
“Ahoj tati, chceš si promluvit?”
“Hmm..., ale ne teď a ne tady.” znuděně pronesl otec.
Domluvili jsme se na následující den. Dáme si malé pivo na velké starosti v předzahrádce pod lípami.
Tu nekřesťansky drahou červenou parádu jsem si vyzkoušela až v klidu vlastní garsonky. Posléze navzdory hořké poznámce matky i navzdory tomu, že zrovna nebyl, kdo by se mnou mé nadšení pro prádélko sdílel, jsem pózovala před zrcadlem jako modelka pro Playboy.
Škoda jen, že nebyl, kdo by mé pózování zvěčnil.
Jo, to s nebožtíkem Mirkem Vomáčkou (mým prvním ženáčem, který dostal v padesáti infarkt), to byly časy. Byl posedlý focením lehce lechtivých fotek a já byla jeho oddaná můza. Zbyly jen ty vzpomínky a fotky v zažloutlé obálce. (Vzpomínky jsou jedinný ráj, ze kterého nemůžeme být vypuzeni).
Andy se nedávno taky projevila jako velmi šikovná fotografka amatérka a tak by taky jistě vykouzlila pár nádherných snímků. A taky s ní byla u focení děsná sranda. Jednou po aerobiku jsem tuhle novou a sympatickou učitelku aerobiku pozvala na návštěvu a Andrea se mi svěřila se svým tajným přáním, zkusit si vyfotit nějakou lechtivější fotku. Ochotně jsem jí zapózovala (měla jsem přece praxi) a Andy jen mobilem fotila jak o život. Nasmály jsme se u toho a zažily spoustu legrace. Fotky jsme nakonec vymazaly, ale zůstaly vzpomínky na nečekaně krásný večer, plný smíchu... Od té doby mám další kamarádku. Většinou ale mých 29,6 metrů čtverečních zeje prázdnotou.
Poprvé v životě jsem si dnes připadala osamněle a opuštěně. Tak moc mi chyběl někdo, s kým bych trávila večer.
Třeba se mám ještě na co těšit ???
Když holka není do pětadvaceti pod čepcem, je divná.
Když se kamarádí dlouho jen s holkama, je ještě divnější.
Když se kamarádí s opačným pohlavým, je děvka.
No, a já jsem pěkný exot. Exot z maloměsta.
