Těším se až se opět podívám na oblíbenou pohádku Mrazík. Co na tom, že jí znám nazpaměť? Co na tom, že jsem jí viděla alespoň 40 x v televizi (A to nepočítám, kolikrát jsem si jí pustila na DVD. Třeba letos v létě. Našeho mladého mohlo potrhat smíchy, když jsem ve více jak třicetistupňovém vedru pronesla, že se potřebuji ochladit a pustila jsem si Mrazíka. Ten koukal.). Vůbec si nedovedu představit, že by pro mě někdy mohly být vánoční svátky bez Mrazíka. To by bylo jako Vánoce bez stromečku, jako bramborový salát bez kapra, jako Silvestr bez půlnočního ohňostroje...
Nepamatuji se, kdy jsem Mrazíka viděla poprvé a jestli mě hned napoprvé oslovil, protože ta pohádka byla natočena v roce, kdy já byla docela malá. Ale to, že jsem na ní začala být závislá někdy kolem puberty, to už si uvědomuji.
A co teprve později.
Vybavuji si, že jsem Mrazíka viděla každý rok, protože byl na programu v době vánočních prázdnin a jako školou povinní jsme byli doma.
Problém nastal, když skončilo dětství a já začala chodit do práce (a znáte to, mladá svobodná na dovolenou o vánocích něměla nárok - přednost měly matky s dětmi). Mrazík na programu byl, ale jako na potvoru v pracovní den a ještě odpoledne. Brala jsem to jako strašnou nespravedlnost, že ho nemůžu vidět. Léta Mrazíka sleduji a najednou kvůlitomu, že už jsem dospělá přijdu o tuhle pohádku? A nebyla jsem závislá na Mrazíkovi sama. Mé kamarádky to pociťovaly stejně. S velkými obavami jsme tehdy šly za šéfem, zda by nás na pohádku nepustil domů, že si to pak naděláme. Šéf měl pochopení. Dovolil nám odejít k nám domů (bydlela jsem tehdy kousek od zaměstnání), ač starší kolegyně remcaly, co že je to za móresy. Řeknete si možná, no a co? Stejnak jste si to musely nadělat. Musely. Ale tady je třeba podoktnout to, že šlo o osmdesátá léta minulého století, kdy se nenosilo nějaké nadělávání. Dodnes si za ten čin vážím uznalého šéfa. Vzpomínka na Mrazíka sledovaného u nás v obýváku, kdy jsme se s holkama obložily vánočním cukrovím asi nikdy nevymizí z mé paměti - byl to neopakovatelný zážitek.
Mrazíka jsem od té doby, stejně jako ti už o generaci mladší, viděla nesčetněkrát. Zpravidla pak už ho dávali v době, kdy lidi bývají doma.
Jó, Mrazík! Pamatuji si, jak hlapci slyšící na jméno Ivan šíleli svého času z toho, když na ně někdo zavolal. "Ivánku - cink!"
Je pravdou, že většinu z nás, životem provází nezapomenutelné hlášky: "Je ti teplo děvče?" anebo "Tu máš mazánku, sladkou smetánku!" či " Chaloupko tak je mi to vhod...".
Samozřejmě hodně používaná je i hláška" Koho jste potkali, co vám to nalhali..."
Zkrátka, co se budu rozepisovat? Už se těším na pohádku, která v příštím roce oslaví půlstoletí a na to, jak se na chvilku vrátím do dob kdy mi bylo nějakých náct...
A vy, kteří se dívat nechtete neříkejte, že pohádky jsou jen pro děti.
Všichni jsme na nich vyrostli a koneckonců všichni si přejeme, aby i ta naše pohádka měla štastný konec.
