Pravolevá pohádka

Každý nepostižený človíček mívá dvě ruce. Levou a pravou. Nebo obráceně. Jak komu vyhovuje pořadí. A kdysi dávno, za časů vlády jedné ruky, došlo i na tento příběh. Příběh, který se dodnes vypráví u táborových ohňů. A také příběh, na který se mimo osady často zapomíná. Tak se hezky usaďte, dejte si kávičku, přečtěte sobě i svému okolí, následující pohádku. Tu o pravé a levé ruce.

Jen tak, pro připomenutí JARA...Vlastní fotográfia.

Byla jednou jedna levá ruka. Jako každá ruka byla u těla a za sestru měla ruku pravou. Jak už to tak mezi sourozenci bývá, jedna s druhou se stále dohadovaly. Jednou, že levá není dostatečně silná, podruhé, že není dostatečně obratná, a že tedy ta druhá, pravá ruka je daleko užitečnější, praktičtější, schopnější a prostě zasloužilejší.

Levá ruka dlouho výpady své sestry trpně snášela. Odpovídala něco v tom smyslu, že i ona vykonává spoustu důležitých činností, že té pravé vydatně, a seč může pomáhá, a že by se pravá bez levé jistě neobešla.

Pravá ruka si ale stále vedla svou. Levá ruka je prostě líná, ona ji živí, a prostě už se jí nechce. Jen ať se ta sestřička naučí dělat všechno tak, jak ona. Jen tehdy ji bude považovat za rovnocenného partnera.

Jednoho dne se ale ucho utrhlo.  "Proč mám pořád snášet ty ústrky, ponižování a řeči o tom, jak jsem vlastně zbytečná? Když mi pořád tak nadává, tak ať si tedy dělá všechno sama." I vzala si sebou svých pár švestek, sbalila si uzlíček a svou namyšlenou sestru opustila.

Teď teprve se pravá ruka cítila silná. Vyhrála. Podařilo se jí vyhnat tu hloupou a línou levou ruku ze svého království, a teď jen ona je ta první, nejsilnější, nejbohatší a zkrátka nejlepší. Už nemusí dělat na tu hloupou ruku. Už na ní nemusí doplácet....

Svého vítězství si však užívala jen krátce. Představte si, tělo si řeklo, tělo potřebovalo. Tělo ale dbalo na hygienu. I přišel rozkaz použít toaletní papír. "To zvládnu pravou přední" prohlásila pravá ruka. A hle, žádná sláva. Jak ho sama utrhnout? Jak vhodně složit a použít? Tu teprve si uvědomila, že její velké vítězství je vítězstvím Pyrrhovým.

Při představě dalších činností, které měly v průběhu dne následovat, jen ta hrůza z tkaniček od bot, si uvědomila, že se bez pomoci neobejde. A pokud, tak se strhá. Je daleko těžší vše zpracovávat sama, být bez té, která by jakoukoliv věc přidržela, vhodně natočila a vůbec i jinou činností přispěla ke zdaru díla.

Bez pomoci se neobejdu, řekla si pravá ruka, a vyrazila do světa za svou tolik potřebnou sestřičkou. Našla jí v lese na paloučku. Vyprávěla jí o svých problémech, o zkaženém dni, pokaženém díle, o stresu který celý den prožívala. S nejhlubší úctou se své sestře omluvila a požádala jí o návrat a vzájemnou spolupráci.

Udobřily se. Dnes už spolu zase vycházejí a docela jim to klape. Poznáte to jednoduše. Když se jim něco podaří, mnou se navzájem a je jim v tu chvíli strašně moc fajn.

A tak se pravá ruka přesvědčila, že výkřiky o darmožroutství levé sestry jsou jen důkazem hlouposti. A taky si uvědomila, že díky této své hlouposti si neviděla ani na špičku svého palce.

Je jen škoda, že my, lidé, jsme na tento příběh z dávných časů zapomněli. Že se zpívá a vypráví jen u táborových ohňů, a ne v Multiplexech, reklamách či jinde. A že nám díky tomu zapomnění bude ještě chvíli trvat, než si uvědomíme, že potřebujeme jeden druhého. A že bez toho druhého se prostě strháme, a výsledek naší práce bude stát za prd.

Podotýkám, že v levorukých královstvích se tento nebo podobný příběh jistě také odehrál. Jen v opačném gardu.

Přeji vám pohádkově krásné středeční odpoledne. Nezapomníte také na večer!!! Hodně úspěchů, radosti z úspěchů a také úsměv.

Když už tak píšu o levé a pravé, jeden citát od člověka, kterého si vážím i pár let po jeho smrti: Každý život, i ten, který se ostatním lidem zdá nejméně významný, má v Božích očích věčnou a nekonečnou hodnotu. Jan Pavel II.