18 mil od pobřeží USA jsme na okružní plavbě Karibikem zachránili 16-ti a 18-ti leté kubánské chlapce. Otázkou zůstává, zda jsme je skutečně zachránili …
Z Kuby do USA ještě stále emigrují lidé, viděl jsem to na vlastní oči. Známe to všichni z filmů, občas zaslechneme nějakou tu zprávu v televizi nebo se dočteme v tisku. Jsou to pro nás zprávy jako každé jiné. Platí, co oči nevidí, srdce nebolí …. Když to však uvidíte na vlastní oči, vnímáte vše jinak.
Byli jsme s rodinou na dovolené v USA, starší kluci na jazykovém kempu a s dcerami v zábavných parcích v Orlandu. Následovala týdenní okružní plavba Karibikem na dvanácti patrové lodí Carnival s dvěma tisíci pasažéry na palubě.
Po návštěvě poslední destinace následovala celodenní plavba po moři - obeplutí Kuby a návrat do Miami. Koupali jsme se v bazénu, když jsme uslyšeli hlášení a loď se pomalu zastavila. Přes hlasitou latinskou pop muziku nebylo dobře rozumět, ale většina návštěvníků se běžela podívat na příď lodi. Nejdříve jsme pochopili, že se někde potopila loď a narazili jsme na záchranný člun se dvěma zachráněnými. Kapitán nás informoval, že je ve spojení s pobřežní stráži a že čekáme na další informace. Po půlhodině jsme na otevřeném moři s pevninou v nedohlednu spatřili maličký polystyrenový člun s dvěma pádlujícími členy posádky s „mexickými klobouky“. Už jsme začali chápat, že se nejedná o záchranný člun, nýbrž o utečence z Kuby. Naše „obrovská loď“ otevřela můstek na úrovni hladiny a členové posádky začali komunikovat s posádkou lodičky. Nejdříve jim dali oranžové záchranné vesty, potom vodu a nakonec je za potlesku všech přihlížejících vytáhli do naši hotelové lodi. Ručně vyrobený polystyrenový člun nechali odplout.
Mé děti se mne zeptali, co to celé znamená? „Proč byli tito lidé na otevřeném moři v polystyrenovém člunu?“ Když jsem jim vysvětlil, že to pravděpodobně budou utečenci z ostrova svobody, tak konstatovali, že jsme je zachránili a budou přijati v USA. Začal jsem jim vysvětlovat, že to zas tak jednoduché nebude. Pokud mám správné informace, tak kubánští utečenci musí nejdříve fyzicky vstoupit na americkou půdu a následně požádat o azyl. Pokud se tak nestane, budou vráceni na kubánské území, kde dle mého předpokladu, půjdou do vězení …
Asi za hodinu předala posádka kubánské uprchlíky člunu pobřežní stráže. Byli to 16-ti a 18-ti letí chlapci a protože prý nemají v USA žádné příbuzné, budou deportování zpět na kubánské území. Zachránili jsme je 18 mil od pobřeží. Nejsem si však jistý, zda je slovo „zachránili“ to správné.
Co si o tom vše myslím?
Předně nevím, jak těmto lidem pomoci a ani nevím, co je správné. Ale je pro jen těžko uvěřitelné, že ještě dnes v roce 2014 musí lidé utíkat z vlastní země. Ještě neuvěřitelnější je, když jsou to děti. Dost dobře si nedokážu představit, za předpokladu, že by se jim podařilo na moři vůbec přežít (vezmeme-li v úvahu okolností jako je polystyren, černá noc, nepříznivé počasí, dezorientace apod.) a dostat se na americkou půdu, co by tyto chlapce v USA čekalo, bez rodiny a přátel a jakýchkoliv prostředků. Myslím si, že by kluci v lepším případě skončili u mytí nádobí, na poli nebo u nějaké podobné „výdělečné“ činnosti. Nejsem si jistý, zda by to odpovídalo jejich představě o svobodě v USA. Na druhou stranu chápu, že život bez perspektivy nemá taky žádnou cenu.
Většina z nás si řekne, že je to nerozvážnost a hazard se životem, ale přesto smekám před jejich odvahou! Když si uvědomím, že ten mladší byl stejně starý jako moje starší děti (dvojčata), tak nelze nesrovnávat jejich současné životní „problémy“. Co řeší moje děti? Kamarády, počítačové hry, školy, pilují jazyky …. řeší svou budoucí perspektivu. A mladí Kubánci? Bojují o svůj život na širém moři. Věří ve vysněnou perspektivu v cizí zemi, která na ně není vůbec zvědavá. Mísí se ve mně pocity lítosti a smutku nad jejich životním osudem.
