Entrée bez lásky. Může to znít jako klišé, ale vše začíná v našem dětství. Většina psychologů vám řekne, že „v jedenácti případech z deseti“ je nutné hledat příčinu každého osobního nesouladu v dětství. Kdo může s klidným svědomím říci, že má srovnaný vztah s matku nebo otcem? Kdo může říci, že má srovnaný vztah se sourozenci? K tomu lze přidat i vztah s macechou, otčímem nebo nevlastními sourozenci.
Entrée bez lásky. Může to znít jako klišé, ale vše začíná v našem dětství. Většina psychologů vám řekne, že „v jedenácti případech z deseti“ je nutné hledat příčinu každého osobního nesouladu v dětství.
Kdo může s klidným svědomím říci, že má srovnaný vztah s matku nebo otcem? Kdo může říci, že má srovnaný vztah se sourozenci? K tomu lze přidat i vztah s macechou, otčímem nebo nevlastními sourozenci.
Dneska jsem dospělý člověk a mám svůj život racionálně srovnaný, po všech obvyklých vlivech z dětství a mládí jsem se stal „člověkem o sobě“. Mám čtyři děti a druhý dlouhodobý vztah. Vyrovnal jsem se ale skutečně se svým dětstvím? Otec je Bulhar, alespoň podle rodného listu. Nikdy se ke mě nepřiznal. Matka se mnou od mých dvou let nežije, vychovávala mě babička a dědeček. Mám dva sourozence, Slováky. Nejspíš mi bylo do života naloženo víc než dost. Minimálně na začátek. Nelze se pak divit, že jsem si už jako malý chlapec prožil klinickou smrt.
Pocit zrady
Přemýšlel jsem někdy nad svou situací? Proč zrovna já? Ano, často. Racionálně jsem svůj stav přijmul. Nedávno jsem byl konfrontován otázkou „jak jsem se s takovou daností srovnal?“ Přijal jsem ji. Co mi jiného zbývalo, konec konců nikdo se mě na nic neptal. Další otázka zněla „jak jste se s tím vyrovnal citově? Co pocit zrady a konfrontace?“ Chvíli jsem přemýšlel. Samotného mě má upřímná odpověď překvapila: „Nikdy jsem se tím nesmířil. Nikdy jsem vnitřně nepřijal, že jsem otce nikdy nezajímal, že je to nějaký Bulhar. Nikdy jsem vnitřně nepřijal, že mě matka vyměnila za svůj nový život. Bratry na Slovensku jsem nikdy nebral jako sourozence, spíše jako nějakou nekalou konkurenci.“ Racionálně je tohle všechno hloupost, ve skutečnosti setrvalý pocit, dokonce víc - silný prožitek, který někde uvnitř vás v srdci zůstává jako zrada.
Jak se s takovým vírem v sobě vyrovnat? Předně působí jako pocit méněcennosti – cítíte se být takovým malým chudáčkem… Vyrovnal jsem se s tím sebedestrukcí. Jak zareagovalo mé fyzické tělo? Klinickou smrtí, později mi vypadaly vlasy. Proč? Na čem se pak shodli zkušení a moudří? "Buďte rád, že to byly jen vlasy".
Jak se s tím skutečně vnitřně vyrovnat?
Mám je všechny dohledat a okamžitě navštívit? To nelze dost dobře provést. Znamenalo by to pochopit všechno srdcem, přijmout otce, matku i sourozence do rodiny a obráceně, být přijmut i jimi.
Co jsem tedy udělal. Ať to nezní dětsky, naivně, ale velmi se mi ulevilo. Sednul jsem stranou do křesla a opakoval si několikrát po sobě: „Můj otec se jmenuje Ivan …, máma se jmenuje Libuše, mám sourozence…“
Jak dlouho jsem si to přeříkával? Během několika dní častokrát. Do té doby, dokud se mi to nezdálo divné. A výsledek? Dneska jsem rád, že mám otce Ivana, matku Libuši i bratry Milana a Petra. Že spolu nežijeme, nevadí. Vím teď, že v mém životě byli a jsou. A tak srovnal jsem se s tím? Řekl bych, že ano.
Proč vám o tom píšu? Nejsem s takovým údělem sám. Přijměte svůj život nenásilně, zevnitř sebe. Jinak se budete trestat. Vyrovnejte se se skutečností, že máme kolem sebe blízké lidi, které si splní svou roli a jdou dále svým životem. Někdo nás splodí, někdo jiný naučí chodit, někdo …
Buďme rádi. Tím, že se o nás dělí více lidí, znamená, že máme pestrý život. Konec konců, pro ty z nás, kteří věří – sami jsme si to tak vybrali.
