TEP kyčelního kloubu, den 4: Domů!

Reverz. O tom se celkem dobře mluví, ale špatně se to dělá. Jednoduše řečeno, bylo by to na mě moc papírů!

Nikdo mě nechce a nikdo se o mě nezajímá. Takový jsem měl pocit v úterý ráno, den 4. Pořád jsem byl sám. Personál v igelitu mi přinesl snídani... Hej! Mnohem chutnější byl ten rohlík s máslem na JIPce!

Tak jako nemůžu pomlouvat ten personál. Sestřičky i sanitářky jsou v Kyjově bezvadné. Opravdu si nemůžu stěžovat. Nejlepší byla paní uklízečka: "Já to mám víte kde." a bez patřičného igelitového zabezpečení udělala co měla. Tedy vytřít podlahu a vynést koš plný igelitových sester. Jako neměl jsem jí to za zlé. Viděl jsem však její obličej, který byl plný slov jako mám to v.....

Hned ráno se stal, z mého pohledu, zázrak. Přišli doktoři a že su šikovný a že RTG v pohodě a že by mě pustili domů. Ten Covid jim pěkně zamíchal pacientama. Ale přesto! Oni mě pustí! Následně jsem se s pomocí paní sanitářky převlekl a čekal. 

Na chodbě kyjovské ortopedie jsem čekal opravdu moc dlouho. Nestěžuju si, byl jsem karanténa, tak muselo být použito auto jen pro mě. Ale co paní Matějovská? Na té chodbě jsem si to uvědomil. Já jsem se do ní vlastně trochu zamiloval. Moje manželka mi jistě odpustí. Paní Matějovská byla mojí blízkou přítelkyní, slíbil jsem jí kávu! Tak jsem se z té chodby tiše vytratil a jel jsem dolů na kafé. Tam bylo seskupení mladých (asi) praktikantů. Jedna z nich, mladá, asi sedmnáctiletá holčina mi odnesla kafíčko až ven na lavičku. Tam jsem s menší slzou v oku pozvedl kelímek a vyjádřil jsem všechny možné i nemožné pocty paní Matějovské. Ať se vám to koleno dobře zahojí. Jednou si vzájemně pochválíme rajčátka na zahrádce!

Paní Matějovskou jsem nikdy neviděl. Jen doufám, že ona viděla mě.

Na sanitku jsem čekal asi polovinu svého života. Opravdu. Přijela až někdy ve dvě odpoledne. To je však úplně nevýznamná věc. Já jedu dom!