TEP kyčelního kloubu, den 0,5 až 1

Jednotka intenzivní péče. Těsně po probuzení jsem to vlastně nechápal. Myslel jsem, že si půjdu koupit kafé a potom bude oběd.

Převoz ze sálu na JIPku si vlastně ani nevybavuji. Vzpomínám, že jsem chtěl to kafe a cígo. Ale také jsem střídavě usínal a bděl. Mozek se mi plně probudil až na té JIPce. Nožičku do držáku, pod hlavu polštářek a ležte pane Míčku. Dostavil se další blahodárný spánek.

Do stejné místnosti přivezli dalšího pacienta. Nevěděl jsem kdo to je, ani co mu dělali. Jen ze mě lidsky vyšlo: "Dobrý den, já su Staňa a vítám vás!". Odpověděla mi sestra, že paní ještě spí. Potom jsem také zase usnul.

Vzbudila mě bolest a nejspíš jsem začal vydávat nějaké zvuky. Uvědomil jsem si, že za závěsem je vedle mě ta paní. Řekla: "Pane, pokud vás to bolí, zkuste se z toho vypovídat.". A tak jsme si začali povídat. Paní Matějovská měla velmi uklidňující hlas, byla mou oporou a já její. Nevím přesně jak to popsat. Díky tomu vzájemnému povídání jsme si ale dokázali pobyt na JIPce alespoň trochu zpříjemnit. Ukázalo se, že paní Matějovská je sedmdesátiletá babinka, které dělali TEP kolena. V tu chvíli to ale pro mě byla blízká přítelkyně se kterou jsem probral všechno. Od Ameriky a jejího syna, který tam žije, až po chatu u Ždánic a pěstování rajčat. 

Do našich obsáhlých rozhovorů občas vstoupil personál. Sestra mi neustále připomínala, že musím čurat. Jenže ono to nešlo. Celý spodek jsem stále necítil. Tedy cítil co do bolesti, ale nemohl jsem svaly ovládat. Záchranou byla "včelka" opiátů do levé paže. Bolest ustala, ale sestra mi jednoznačně řekla, že musím čurat, jinak dostanu hadičku! Paní Matějovská to všechno slyšela a smála se. Říkal jsem si, že to přece nemůže být problém. Kurňa už! Představil jsem si zavádění té hadičky a najednou to šlo. Když potom přišla sestřička s hadičkama, vítězoslavně jsem pozvednul bažanta: "Sestři, už to mám!". Jenom se pousmála a říká: "Na hadičku každý slyší!". 

Den se chýlil ke konci a s paní Matějovskou jsme si řekli, že se pokusíme spát. Zdálo se mi o mé práci. Byl jsem výpravčí ne ve Vlkoši, ale v Praze a nevěděl jsem, kam mám ty všechny vlaky brát. Neměl jsem koleje, výhybky nefungovaly, musel jsem to řešit.... A najednou ráno. Paní Matějovské jsem se hned omluvil, jestli jsem chrápal. Odpověděla mi, že to nebylo nic oproti jejímu manželovi, dřevorubcovi. 

Ráno do prázdného žaludku zajel rohlík s máslem. No! Jako po másle! Cítil jsem se velmi dobře. Paní Matějovská ale mlčela. Ten hloupý rohlík jí neudělal dobře. Sestřičky se o ni postarali. Ale já byl v nejistotě. Dám si s paní Matějovskou kávu? Naštěstí se potom rozmluvila. Když mě odváželi na RTG, popřála mi hodně štěstí a já jí také. "Nashle paní Matějovská, dlužíte mi to kafe!"

Po rentgenu za mnou přišel můj doktor a pravil: "Podle rentgenu jsem se trefil, půjdete na standardní lůžko a v pondělí se uvidíme.". 

Tak jo. Dovezli mě do pokoje, kde jsem spal tu první noc před operací a co? "Zvukový" děda tam byl stále. Něco mě snad dá svobodu. Že by Covid????