TEP kyčelního kloubu, den 1,5 až 3: Karanténa

Krásné sobotní odpoledne. Jeden den po výkonu, RTG v pořádku, převezen na normální lůžko, rohlíček s máslíčkem v žaludku, ale dědulka na pokoji stále...

Již v den 1 za mnou přišla sanitářka s obědem. Už to bylo později, než normálně obědy vydávají, docela jsem se divil. Sanitářka mi pěkně nachystala vysunovací stolík u lůžka. Tady musím velmi pochválit nemocnici Kyjov. Mají to pěkně zařízené. Polohované lůžko jsem si nastavil na rovinu a teď přišla ta zásadní otázka: "Já si už můžu sednout?". Odpověď paní sanitářky: "A to ještě nevíte, že za vámi za chvíli přijde rehabční.". 

Paní rehabční, fyzioterapeutka, za mnou přišla po obědě. Řekla mi, jak si mám stoupnout, jak chodit o berlích. Všechno jsem bez větších problémů zvládl. Ale pan Chrupčík, ten to viděl jinak. Připomínám, že něco přes 70 let chlap po operaci kolene. Stěžoval si, nebo spal a vydával ty zvuky. Poté si zase stěžoval a pak zase ty zvuky. Věčně nespokojený starý dědek. Jak krásné bylo vidět ten spokojený úsměv na tváři sestřiček, když jsem také s úsměvem požádal o něco proti bolesti a to bylo všechno. 

Sobotní odpoledne, neboli den jedna, se chýlil ke konci. Pan Chrupčík pustil televizi. Nutno podotknout, že jsem tam ležel přes víkend mezi jednotlivými koly prezidentských voleb. Z jeho komentářů jsem chtěl znovu umřít. Do myšlenek mi zase vstoupila paní Matějovská. Jak to bylo uklidňující, když se sestra na JIPce zeptala, jestli nechceme zapnout televizi a paní Matějovská řekla, že nechceme, že si povídáme mezi sebou a já souhlasil. 

Noc byla divná. Pan Chrupčík začal dělat i jiné zvuky. Chrchlal, smrkal, kašlal, nadával na Babiše, potom na Pavla, potom na sestry... Asi nakonec i tu televizi vypnul. Nevím jak to přesně bylo, totální únavou jsem naštěstí usnul. Brzy ráno, mohlo být tak kolem šesté, mě však vzbudil jedné sestry povzdech: "Pane Chrupčík, máte teplotu!". 

V neděli od rána už to šlo rychle. Chrupčík pozitivní. Karanténa. Odvezli ho na infekční. Karanténa pokoje. Míček tam taky je. Karanténa. Nemáte příznaky, nezájem. Karanténa. Vedle v pokoji jsme taky měli pozitivní, tak tady budete v karanténě. Z počátku jsem si myslel, jak je to dobré, že budu sám. Jenže ono existuje sám a SÁM...

Tisíc poděkování patří sestřičkám a sanitářkám kyjovské nemocnice, které (doufám) vyřizovaly mé srdečné pozdravy paní Matějovské. Reálně jsem se však hrozně trápil. Byl jsem i naštvaný, že mě nechtějí pustit ani na chodbu. Uspokojením mi bylo, že venku sněžilo a já jsem to z okna pozoroval. 

Jelikož se bolesti stupňovaly, večer jsem požádal o něco na bolest. Zavádění čípku pro mě nebylo příjemné, ale úleva od bolesti se vzápětí dostavila a já usnul jak malý syneček, co zavřel ty své očička v maminčině náručí. 

Když v pondělí ráno místo doktorů přišla jen sanitářka v obleku černobilském, tak mi to došlo. Já su tady zavřený! Gréta by plakala, kdyby viděla to množství plastu! Čtyři igelitové obaly za mnou přišly jenom ten den. Sanitářka, sestra s teploměrem (klídek, měl jsem 35,5), znovu sanitářka, jestli něco nepotřebuju a pak znovu sanitářka s obědem. 

Odpoledne ale přišel i doktor. "Ten Covid nám to znepříjemnil, jak se cítíte?". Odpověděl jsem, že samozřejmě velmi dobře a že chci dom, že mám doma zařízený vyvýšený záchod a do baráku jeden schodek a to, co jsem dělal předešlý den v nemocničním pokoji, zvládnu i doma. ¨Pan doktor měl šibalský úsměv a řekl: "uvidíme zítra". 

Jo, jasně. Mohl jsem otevřít karanténní dveře pokoje a jít o berlích pozdravit paní Matějovskou. Však já jsem byl pokoj 5 a ona 3. Ale nemohlo mě tam pustit mé svědomí. Když už jsem byl v nemocničním zařízení, tak bych asi měl dodržovat jejich pravidla. Po večeři, přinesenou paní v igelitu, jsem blahodárně usnul a kyčel dále spokojeně odpočívala.

Počkám do úterka. Potom asi napíšu reverz....