Slovensko a Německo: dva různé národy, dvě různé reakce na migrantskou krizi. Co je stejné a v čem se liší?
Začněme s tím, co mají oba národy společné. Tím je strach a obavy. Strach z důsledků obří islámské migrace do Evropy. Strach z terorismu a ohrožení národních tradicí a hodnot. Tuto skutečnost prokazují průzkumy veřejného mínění v obou zemích vcelku shodně (1,2). V čem však se oba národy liší je to, jak každý z nich reaguje na toto ohrožení.
Slováci reagují vlastenecky. Ve volbách do národního parlamentu Slováci zvolili strany protiimigrační. V jazyku neomarxistů jsou tyto nevítačské strany a osobnosti označovány jako „nacionalistické, populistické, fašistické, xenofobní, extrémistické, krajně/ultra-pravicové“, atp. Slováci na toto nálepkování a strašení zjevně nedají. Zachovávají zdravý rozum. Odměnou je jim jistota, že jejich národ, hodnoty a tradice nebudu „ředěny“ islámským prvkem.
Němci reagují „ovčansky". Velmi vypovídající je průzkum uveřejněný portálem Die Welt v listopadu loňského roku. Podle něj Němci mají velkých strach z islámu a teroristických útoků (78%, resp. 75% dotázaných) (2). Z jedné věci však Němci mají strach ještě větší. Je to strach z posílení vlivu tzv. „pravicových“ stran (82%). To znamená z vlivu stran národnostně a protiimigrantsky zaměřených. Jiné průzkumy ukazují, že důvěra v Angelu Merkelovou významně poklesla: z 75% na méně než 50% (2). Přesto si Němci nedovedou představit, že by toto místo mohl lépe zastávat někdo jiný než právě Angela Merkelová (3). Poslední výzkumy dokonce naznačují, že důvěra v Angelu Merkelovou v Německu znovu roste (3).
Při srovnání obou národů je zřejmé, že Slováci a Němci se neliší v strachu z islámu. Ten je u obou národů značný. V čem se však liší, je to, že Slováci se nebojí přemýšlet. Neohlíží se na to, jak kdo koho nálepkuje. Volí toho, kdo klade zájmy národa na první místo. Němci naproti tomu se bojí zvolit právě ty strany, které by mohly islámskou migraci zastavit a zasadit se o znovuobnovení přednostního postavení národní kultury a hodnot. Dá se tedy předpokládat, že Němci budou i v příštích volbách volit stále tytéž, tzv. „tradiční“ strany. Přitom jde o strany, jejichž programy se od sebe prakticky neliší, a praktiky jsou prosáknuty neomarxismem a multikulturalismem.
Zásadní však je to, jaké z toho plyne poučení pro nás. Pokud se nechceme jen bát, ale chceme, aby v naší zemi byla zachována naše kultura, hodnoty a zvyky, nejen pro nás ale i pro generace příští, potom musíme volit podle vlastního rozumu. Nesmíme se dát zastrašit neomarxistickou propagandou zprava či zleva a volit ty strany, které budou dávat přednost našim zájmům, bezpečnosti a svobodě, před pochvalu z Berlína či Bruselu, EU fondy, či chimérami o budování lepšího „multikulturalistického světa bez nenávisti“.
