Přijímání masové vlny muslimů do Německa v minulých dvou letech má další dějství: slučování rodin. Téměř 270 000 syrských migrantů obdrželo povolení přivézt do Německa své rodinné příslušníky.
Deník Bild uvedl, že žádná jiná událost od sjednocení Německa neměla na Německo větší vliv, než příliv téměř 1,3 miliónu nelegálních migrantů z muslimských zemí v minulých dvou letech (1). Deník dodává, že jen z ekonomického hlediska je cena za tuto migraci enormní: 22 miliard euro (více než půl biliónu korun). Příliv migrantů má však mít své další pokračování: slučování rodin.
Zpráva uvádí, že z 431 376 syrských migrantů, kteří v letech 2015-2016 požádali v Německu o azyl, 267 500 (tj. více než polovina) obdržela úřední povolení k dovozu svých rodinných příslušníků do Německa (1, 2). Pro představu, co to v praxi pro Němce znamená, stačí jen počet povolení násobit průměrným počtem příslušníků muslimských rodin.
Jeden z čelních představitelů Alternativy pro Německo (AfD), Alexander Gauland, se proti tomuto kroku německé vlády ohradil a prohlásil, že je „absolutním šílenstvím“ povolit tak velkému počtu lidí přivést do Německa celé své rodiny (3). Doslova k tomu uvedl: „Miliardy a miliardy euro z našich daní jsou pohlcovány, sociální stát je směřován k rozkladu, a my na to jen zíráme.“
Enormní finanční zátěž je však jen jedním z problémů spojených s muslimskou migrací. Kromě růstu násilné kriminality a napětí ve společnosti, snad nejzávažnějším důsledkem je pocit ztráty bezpečného domova – pro sebe i své blízké (4). Na kolik ten se dá ocenit? Za kolik peněz bychom ho byli ochotni prodat?
Podle výzkumu Lipské univerzity z loňského roku se díky muslimům polovina Němců cítí ve své zemi jako cizinci. A tento pocit roste s počtem muslimů v zemi: v roce 2009 se takto cítilo 30,2% Němců, v roce 2014 43% a loni již 50% (4). Takže hlavní teze globalismu, nového náboženství prosazovaného globálními finančními elitami, EU či Sorosem a jejich tuzemskými příznivci, že různé (i zcela odlišné) kultury mohou spolu spokojeně žít na jednom místě a hranice nejsou potřeba, se ani zde nepotvrzuje (5). V různosti, pokud není spojena se základním pocitem sounáležitosti, není síla, ale obrovský problém (6).
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Německo není schopné v dohledné době tento problém vyřešit. Naopak. I když Němci mají odpor k islámu a cítí se ve své zemi jako cizinci, ještě více se bojí nástupu tzv. „krajní pravice“, což je nálepka, kterou současné vládnoucí elity používají pro strany s odporem ke globalismu, islámské imigraci a se snahou chránit národní identitu a kulturu (7). AfD se v preferencích nyní potácí mezi 7-11% a debata se v Německu vede o tom, zda podzimní volby vyhraje globalistka Merkelová nebo super-globalista Schulz (3,8). Němci jsou vůči svým vůdcům poslušný a disciplinovaný národ.
My Češi bychom měli současně zvážit, zda chceme mít s takovým sousedem otevřené hranice a vzájemně propojenou migrační či jinou politiku. Historicky, s Německem máme velmi neblahé zkušenosti. Věřit, že Německo, které likviduje svůj vlastní národ a kulturu, se bude zasazovat o prospěch a ochranu českého či jiného evropského národa před globalismem a islámem, je naivní. Záchranou není pro nás ani spoléhání se na Rusko či jinou velmoc. Každá z nich má své zájmy a ty nemusí být shodné či slučitelné s našimi. Musíme se především spolehnout sami na sebe. Osobně, budu volit stranu, která to vidí podobně.
