Boží zjevení se děje skrze zázraky a proroctví. Největšími "zázraky" jsou sami svatí lidé, svědkové víry. Takovými věrohodnými a Bohem potvrzenými svědky Boží pravdy jsou především apoštolové Ježíšovi.
Zázrak je činem Boží všemohoucnosti, proroctví projevem Boží vševědoucnosti. Vlastním původcem zázraků a proroctví je všemohoucí a vševědoucí Bůh. Koná-li tedy nějaký člověk zázraky nebo předpovídá-li skryté věci, které nemůže znát, je to důkazem, že je poslán od Boha a že skrze něj Bůh mluví. Tyto Boží zázraky a proroctví měli v dějinách zjevení nejrůznější podoby. Byli to např. materiální věci (desky zákona, mana…), zázračné události (rozdělení Rudého moře), osoby (patriarchové, proroci, apoštolové), skupiny osob (rodiny, rody, města, národy), slova (zapsaná nebo tradovaná).
Největšími a nejdůležitějšími Božími zázraky jsou sami svatí lidé, které si Bůh k sdělení svého zjevení použil, a jimi jsou patriarchové, proroci a v Novém zákoně apoštolové. Ve starém zákoně si Bůh po Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi vytvořil svá „svědectví“ (por. Ž 119) z dvanácti izraelských kmenů vzešlých z dvanácti Jákobových synů. Jákobovi synové většinou nevynikali osobní svatostí, ale oni a jejich potomstvo se stali předobrazem plnohodnotných svědků, kterými se mělo stát dvanáct Apoštolů. To je rovněž naznačeno dvanácti tzv. malými starozákonními proroky. I číslo čtyřech velkých proroků zapadá do té dvanáctky a rovněž odpovídá čtyřem evangelistům, ustanoveným hlásat radostnou zvěst do čtyř světových stran. Jestliže cílem Božího zjevení je „zbožštění“ člověka, pak nejlepším způsobem, jak nám Bůh toto své zjevení sděluje je, když „svá svědectví“ vepíše „na masité desky lidského srdce“ (por. Jer 31,33). Tito svědkové víry hrají jedinečnou roli i při vzniku Písma.
Princip Bohem osvědčených svědků víry je výstižně ukázán v celé 11. kapitole listu Židům. To že víra těchto Božích svědků byla pravá a je pro nás vzorem k následování, potvrzoval Bůh zvláštními znameními! Obvykle dal konkrétnímu člověku zaslíbení, které se bytostně dotýkalo jeho „existenčních“ problémů. Abrahámovi slíbil syna, Jákobovi ochranu v cizí zemi atd. Bůh pak v srdci vyvoleného člověka vzbudil víru „a k takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím,“ (Žid 11,2), a to tak, že svůj příslib viditelně splnil. Tím Bůh manifestoval, že šlo o pravé zjevení se Boha a že ten člověk má pravdivou spasitelnou víru. Izákovi Bůh řekl: „Tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ (Gn 26,4). Když se pak za Davida a Šalomouna první část tohoto zaslíbení naplnila, a tím se potvrdilo, že jde skutečně o Boží slovo, nebylo pochyb o tom, že Bůh naplní i tu druhou. Na jakém základě už ve Starém zákoně věřící Židé pokládali všechna slova zaznamenaná např. prorokem Izaiášem, Jeremiášem a dalšími za slova Boží a proč přijali jejich spisy jako svatá písma? Protože mnohá proroctví, která tito muži vyslovili, se uskutečnila už za jejich života (viz např. Iz 36; a Jeremiášova proroctví o dobytí Jeruzaléma). Tedy i při rozhodování o kanonicitě jednotlivých spisů hrál roly ten výše zmíněný princip Bohem potvrzených svědků. Proto je autorství biblických knih – které v některých případech známe jen z tradice – tak velmi důležité.
Nejvěrohodnějším Božím svědkem a poslem par excellence je sám Boží Syn Pán Ježíš Kristus. On sám ale nic nenapsal, i když by mohl! Všechno své učení předal apoštolům ústně, a především, vepsal jim je mocí Ducha svatého do jejich srdcí. Tím mimochodem Ježíš demonstroval, že On není pouhým Božím poslem, ale tím, kdo Boží zjevení udílí. On je zákonodárcem, samotným Bohem. Psali vždy ti, k nimž mluvil Bůh, nepsal Bůh sám (s výjimkou prvních desek Desatera, které Mojžíš beztak roztříštil). Apoštolové a svatí proroci jsou tím „Božím listem“ nám poslaným (por. 2Kor 3,2). Význam Božích svědků při zjevení vystihuje nejlépe sám apoštol Petr: „To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ (Sk 10,36-43).
Život a působení apoštolů je tím největším Kristovým zázrakem: On svým slovem a mocí Ducha svatého způsobil, že těch několik prostých, hříšných a bojácných mužů rozšířilo jeho církev do celého světa. Byli Boží mocí tak proměněni, že mohli říci: „Následujte mě jako já Krista!“ (1Kor 11,1) a „jaký je on (Ježíš), takoví jsme i my v tomto světě.“ (1J 4,17). PŘÍKLAD A UČENÍ APOŠTOLŮ JE TAK TÍM NEJPLNĚJŠÍM SVĚDECTVÍM BOŽÍM A DOSTATEČNOU A BOHEM „KANONIZOVANOU“ NORMOU KŘESŤANSKÉ VÍRY I ŽIVOTA!
