M. Jan Hus: "Katolík nemá věřit, že římský papež je hlavou církve"

Hus nebyl protestantem, nezrušil víru v papežství, ale zdůraznil, že ten, kdo se vydává za papeže, jím ve skutečnosti nemusí být.

Citace 11. žalobního článku: „Nepatří se věřit, že tenhle, kdokoliv je římským veleknězem, je hlavou jakékoliv partikulární svaté církve, pokud ho Bůh nepředurčí.“

Článek je stejně jako předcházející vzat z 13. kap. O církvi. Obě věty, vytržené z kontextu, spolu úzce souvisí a říkají v podstatě totéž. Zde Hus přidává podmínku: ‚pokud ho Bůh nepředurčí‘. Tato podmínka není stanovena proto, abychom zkoumali, jestli je podmínka splněna, jestli je ten papež předurčen nebo ne! Je stanovena, aby se upřesnilo, co máme věřit o papeži. V kontextu celé 13. kap. má věta tento smysl: Máme věřit, že X Y, který vystupuje, jako římský biskup je hlavou všech partikulárních církví (= celé církve bojující), pokud je ovšem křesťanem. Touto podmínkou se tedy upřesňuje druh naší víry! A o této víře Hus v 13. kap. O církvi mluví. Řeší tam, že nemáme věřit v papeže, tak jako věříme v Boha. Máme ale věřit o papeži, že je před Bohem představeným církve bojující, pokud je splněna ta podmínka, že je věřícím křesťanem. Husovi nejde   o to, že máme řešit, jestli je ten papež předurčeným nebo předzvěděným. Jde mu o to, že nemáme přikládat božskou víru skutečnosti, že někdo je papežem. Měl k tomu své důvody. Vždyť v Husově době byli tři papežové. Který z nich byl pravý?

Co se týče termínu ‚hlava církve‘, připomínáme, že papež není skutečnou hlavou církve, protože tak, jak Hus pravdivě hlásá, hlavou Tajemného Kristova Těla – církve – je jedině Kristus.

Znovu se tu objevuje termín předurčení (por. vysvětlení u čl. 1). Je třeba si uvědomit, že předurčeným se myslí ten, kdo neochvějně setrvává ve spasitelné víře až do konce a nesjednocuje se s žádnými herezemi. Tento člověk se samozřejmě také dopouští hříchů, ale nezůstává v nich a koná pokání. Předzvěděný je ten, který je zevnějškově členem katolické církve, dokonce může zastávat i církevní úřad kněze, biskupa či papeže, ale zatvrzele zůstává v herezi a odmítá pokání. Takový, přestože je v zevnější církevní struktuře, vyloučil se z Tajemného Těla Kristova, jehož hlavou je Kristus.

Pavel IV. (1559) potvrdil dogmatickou bulou pravdu, že biskup nebo papež, pokud se dopustí hereze, už tím samým zastává úřad nezákonně. Jako heretik je vyloučen z církve a všechno, co koná, je neplatné a věřící ho nesmí poslouchat. Tímto Pavel IV. potvrzuje Husovo tvrzení, že hlavou církve je jedině Kristus. Papež pouze stojí v čele církevní struktury. Pokud ho nazýváme hlavou, pak je to jen symbolickým vyjádřením toho, že zastává nejvyšší úřad v církvi.