Jozue - nástupce Mojžíšův: jeho boje a mravní profil jeho činů i celé Bible

Byly Jozuovy války při dobývání zaslíbené země Kanaánu bohapustým vražděním anebo jsou morálně omluvitelné či dokonce odůvodněné? Je Bible učebnicí násilí a inspirací mravního úpadku anebo naopak vzorem morálního konání?

Vytčený způsob Jozuovy obhajoby:

Nepřátelé či kritici křesťanské víry rádi poukazují na údajné vzory nemorálního konání v Bibli. I mnozí křesťané si myslí, že Bible – kterou sami častokrát znají jen velmi málo – je prý plná vraždění a jiných nemorálností a že ji tedy jako celek nemůžeme prohlásit za studnici a vzor svatosti, pokud ji nejprve historicko-kriticky nezrelativizujeme. Knihu Jozue by chtěli relativizovat ze všeho nejvíce. Nemohou totiž pochopit, jak mohl Hospodin, Bůh milosrdný a slitovný, nařídit zabíjení v ní popsané! Na neopodstatněnost rouhavých a scestných tvrzení tipu, že „Bůh Starého zákona je krvelačný a zvrhlý zločinec“ – která koneckonců nejsou ničím jiným než starověkou gnózí, proti níž účinně vystupoval např. už sv. Irenej – jsem v souvislosti s patriarchy poukázal už v předešlých článcích. (Abrahám, Jakub, Jakubův zápas s Bohem, Josef, Mojžíš.) Tento článek hodnotí mravní stránku Jozuových činů, tak jak je popisuje Bible. Zprávy podané Biblí přijímá tedy jako fakta a o jejich pravdivosti nepochybuje, což platí především o zaznamenaných zázracích a divech, které ostatně tvoří podstatu a osnovu celého vyprávění o dobytí zaslíbené země. Pseudobiblické výklady stylu, že popsané války a boje jsou jen obrazem statečnosti Božího lidu, že Jozue vlastně žádnou válku nevedl, že Jericho nemělo žádné hradby, že jejich pád je jen metaforou atd. apod., zde nemají místo. Jen když biblické vyprávění o Mojžíšových a Jozuových válečných činech – včetně všech zaznamenaných Božích zázraků, kterými byly tyto boje doprovázeny – přijmeme jako historickou realitu, můžeme správně pochopit i mravní poselství tohoto vyprávění jak nám je Písmo svaté podává. (Poznámka: slovem mravní rozumím týkající se hodnoty lidských skutků, slovem morální pak mravně dobrý.)

Ospravedlňující důvody k vedení války Jozuem:

Vyhnání a vyhlazení původního obyvatelstva Kanaánu nebylo způsobeno na prvním místě Jozuovými vojenskými výpady, ale hlavně přímými Božími tresty. Při realizaci tohoto Božího trestu hrálo svou roli částečně i přičinění izraelských bojovníků. Ti však k tomuto boji měli dostatečné důvody představující pro ně nejen mravní ospravedlnění takto vedené války, ale i mravní povinnost ji vést.

1. Hospodin jim přikázal vykonat nad těmi národy trest.

2. Národy Kanaánu byly poddány modlářským kultům, jejichž nedílnou součástí byly zločinecké zvyky a pseudozákony, které samy o sobě zasluhovaly trest. Izraelité pak v zemi nastolili podstatně spravedlivější řád.

3. Oni sami byli otroky odsouzenými k vyhlazení a v poušti přežívali jen díky Božím zázrakům, což znamená, že při obsazování Kanaánu stále bojovali o vlastní přežití, a vedli tedy v podstatě válku obrannou.

4. Válku nezačali Izraeliti, ale Síchon a Óg v Zajordání.

5. Po vítězství nad těmito agresory se Izraelité automaticky ocitli ve válečném stavu s dalšími okolními králi, přičemž uzavření míru s nimi by znamenalo i uznání jejich božstev, což je podmínka z mravního hlediska naprosto nepřípustná.

6. Při obléhání jednotlivých měst měli obyvatelé vždy možnost se vzdát a přejít pod ochranu Izraelitů, tak jako to udělala nevěstka Rachab, která se dokonce dostala do rodokmene Božího Syna Pána Ježíše Krista. Takové přejití na stranu Izraele bylo samozřejmě podmíněno vyznáním Hospodina a přijetím jeho zákonů, čímž také dotyčný zrušil důvod, pro nějž se na něj vztahoval onen Boží trest.

7. Všichni obyvatelé kenaanské země byli k obrácení se a přejití na Hospodinovu stranu vyzvání přímo jím – Bohem -  a to skrze mimořádné a neslýchané zázraky a znamení, jak jsme si je vyjmenovali. Tato Boží znamení poskytla všem těm národům více než dostatečný důkaz, že Hospodin Bůh Izraele je skutečně jediným pravým Bohem.

Celý článek o 15 stranách čtěte zde: