Hus byl katolík - 1. žalobní článek

V Husově kauze šlo v podstatě o pojetí církve. Husovo chápání církve bylo teoreticky velmi blízké tomu, které zastávali vedoucí osobnosti kostinického koncilu. Byl v tom ale jeden háček.  

Jak Hus tak koncilní otcové zastávali nadřazenost duchovní moci nad světskou. Problém byl v praktickém provedení této koncepce. Kardinálové si tu nadřazenost ducha nad hmotou představovali tak, že oni jsou teď pány světa. Hus naopak, tak, že byl za víru Bohem zjevenou hotov položit život.

Rozsudek vynesený nad Husem v kostnické katedrále dne 6. července 1415 měl tři části: všeobecný komentář, tzv. svědecké články a články vytažené z Husových spisů. Svědecké články byly vesměs lživé, jak to přesvědčivě dokazuje P. de Vooght. Proto se taky nedostaly do oficiálního církevního seznamu tzv. Husových bludů (Denzinger 627 atd.). Tento seznam ale obsahuje 30 tezí vyňatých z Husových spisů, které byly kostnickým koncilem odsouzeny jakožto "Husovy bludy". V následujícím rozboru se snažím dokázat, že v Hosových spisech tyto věty nemají heretický význam, ale naopak pravověrný:

1. Husův odsouzený článek (Denzinger 627): „Je jedna svatá církev obecná, která je množinou všech předurčených. A níže následuje: Všeobecná svatá církev je jediná, tak jako je pouze jeden počet předurčených.“

Odpověď: Hus k článku dopsal vysvětlení: „...církev obecná: ‚řečeno v nejvlastnějším smyslu dle Augustina‘...“. Slovo církev zde tedy rozumí v tom nejširším a nejvlastnějším smyslu slova. Mluví o Tajemném Těle Kristově ve smyslu Písma (Např. Ef 1,22-23; Kol 1,18 a 24). Dále Hus užívá pojem ‚předurčený‘. Myslí se tím ten, kdo vytrvá v milosti – v duchovním boji se lží a zlem – a zachová spasitelnou víru až do konce. Proč o tom Hus mluví? Jemu nejde o rozvíjení teologických disputací, v nichž se středověcí teologové snažili dokázat svou intelektuální nadřazenost. Hus stojí před zcela praktickou a velmi ožehavou otázkou: Boží slovo (např. Ef 5,27) říká, že Kristova církev je nevěsta bez poskvrny a vrásky. Bůh přece nemůže konat něco nedokonalého nebo nečistého, a církev Kristova je vrcholem a souhrnem celého Božího díla… Církev, kterou znal Hus, byla ale plná hříchů! Týkalo se to především hierarchie. Kněží, biskupové a kardinálové s papežem žili velmi pohoršlivým způsobem. V módě přitom bylo učit, že církev to je právě papež s kardinály. Jako pravověrný kněz Hus věřil, že mimo církev není spásy. Kdo chce být věčně spasen, musí být členem církve Kristovi! Ale které? Té hříšné a zkažené, která se „před očima věřících nestoudně zraňuje hříchem“? To má krást a smilnit jako kardinálové, aby byl spasen!? Vždyť to je zřejmá cesta do pekla? Nebo je třeba utéct na poušť a být členem jen jakési mystické církve, která není vidět? Jak ale potom vím, že v ní jsem, když je neviditelná? Jak tyto protiklady skloubit? Je možné, aby církev byla zároveň hříšná i svatá!? Toto je ten existenční problém, který Hus musel řešit, aby lidem mohl kázat pravdu evangelia. Byli k tomu nuceni i mnozí jeho současníci, a jsme nuceni tuto realitu dnes řešit i my v 21. st. Hus jde zlatou střední cestou: Nehledá církev Kristovu někde mimo viditelné církevní struktury, ale ani ji s ní stoprocentně neztotožňuje. Snaží se určit kritéria, která je třeba splnit, aby člověk, když je ve viditelné církevní struktuře, byl i skutečným členem Tajemného Kristova těla. Vysvětluje, kdy je ta neposkvrněná církev Kristova totožná s církevní strukturou a kdy ne. A pro toto rozlišení se hodil pojem předurčení. Jinak jsou v církvi ti, kdo vnitřně odpadli a jinak ti, kdo vytrvají v milosti Boží a budou spaseni. Odpadnout od víry v Krista je možno zjevně nebo skrytě, ze strachu či donucení nebo zcela chladnokrevně a zatvrzele. Tyto rozličné případy Hus rozlišuje a jsou naznačeny v dalších článcích.

Hus říká: „A tak je něco jiného patřit k církvi a něco jiného být v církvi.“ (3. kap. O církvi). Slova „patřit k církvi“ vztahuje na její skutečné údy. Slova „být v církvi“ vztahuje i na ty, kdo jsou v ní jen zdánlivě anebo dočasně. Do Tajemného Těla Kristova patří ti, kteří žijí v Boží milosti, mají spasitelnou víru a mají rovněž Ducha Kristova, protože, „kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho“ (Ř 8,9). Z toho pak samo sebou plyne, že pravý Kristův učedník tvoří i vnější jednotu s dalšími členy Tajemného Těla Kristova – církve, protože mají téhož Ducha a je i navenek oddělen od těch, kdo Kristova Ducha odmítají a přijímají falešné evangelium. Dnes je pod anathemou za hlásání jiného evangelia dle Gal 1,8-9 celá oficiální církevní struktura. Svědčí o tom i úzká jednota Františka a celého Vatikánu se zednáři. Proto dnes být v jednotě s Vatikánem znamená být i navenek oddělen od církve Kristovi. A naopak: být oddělen od falešného lžipapeže Bergoglia je podmínkou (samozřejmě ne jedinou), aby člověk byl skutečným členem církve Kristovi. I Hus už mluví o církvi Kristově a církvi Antikristově. V jeho době ale nebylo ještě rozdělení mezi těmito dvěma skupinami a jejich strukturami tak zjevné. Proto Hus o těch, kteří jsou navenek členy církevní struktury církve Kristovi, ale nejsou skutečnými členy Kristova Tajemného Těla, říká, že jsou v církvi tak, jako v lidském těle jsou např. i výkaly, hnis atd. Je to něco, co musí být nakonec z těla vyvrženo. Toto Husovo přirovnání není nijak bludné, i když je velmi provokativní.

Ti církevní hierarchové, kteří mají ducha světa a neoddělí se od něj ani v hodině smrti, nebudou spaseni. Jan Křtitel řekl: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste ovoce, hodné pokání.“ (Mt 3,7) Ježíš řekl židům, kteří se obrátili pouze zevnějškově, ale ne ve svém srdci: „Váš otec je ďábel ... on je lhář a otec lži“. (J 8,44) Ježíš nazývá ty církevní představitele, kteří nenávidí pravdu obílené hroby, dává jim titul „hadi“ a dodává: „Plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? (Mt 23,33-34) Sv. Pavel o tomto typu lidí, kteří zaujali i v Kristově církvi klíčová místa, říká: „Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky.“            (2 Kor 11,13-15)

Platí jedna zásada: když nebudete činit pokání, zahynete! Kdo činí pokání má bezpečnou cestu do nebe, kdo ho odmítá, o tom Ježíš říká: „jestliže nebudete činit pokání, všichni zahynete“, ať je to kněz, mnich, biskup, kardinál či papež. (Lk 13,3) Kazatele pokání Jana Milíče farizejští čeští církevní preláti vyhnali a chtěli ho zabít, Jana Husa a Jeronýma vydali k upálení, ale pokání nekonali, proto tato hniloba masově progresovala. Když v Německu vystoupil Luther a nastal masový odpad od katolické církevní struktury; nebyla vina na Lutherovi, ale na prohnilé hierarchii, která odmítala pokání a zabíjela pravdivé proroky. Tito církevní hadi notoricky odmítají pravdu a pokání, a tím hřeší proti Duchu svatému. I když v církvi zastávají klíčová místa, svým vědomým vzdorem proti Bohu se vylučují z Tajemného Těla Kristova - z „církve katolické v nejvšeobecnějším smyslu slova“ - a nakonec pro svou zatvrzelost ve lži končí v pekle.

Jak je to tedy s předurčením k spáse? Může vůbec člověk tuto otázku řešit? Světci, kteří skutečně bojují s duchem lži a zla v sobě i ve svém okolí, dostávají zkušenost tzv. kardio-diagnózy (znalosti srdcí) a mnozí, kteří k tomu obdrželi ještě Boží světlo, téměř jistě už vědí, kdo z určitých lidí bude zavržen. Toto tajemství zná ale bezpečně Bůh. On respektuje lidskou svobodu, i když chce, aby všichni byli spaseni. To že někteří budou zavrženi, je pro nás lidi tajemstvím. Proto každý by měl usilovat o jedno: spasit svou duši skrze Pravdu, kterou je samotný Ježíš Kristus. Z naší strany je jedna podmínka – pokání, to je cesta pravdy.

Tento postoj pravdivého pokání Hus zdůrazňoval a sám podle něj žil. Proto vnímal aktuální potřebu vyjádřit, v jakém smyslu jsou předzvědění bezbožní křesťané v církvi a v jakém ne. Proto mluvil o církvi předurčených. Touto definicí nijak nepopíral další významy slova církev. (Pozn.: Protože text představuje konfrontaci protichůdných pojetí církve Kristovi, vzdávám se psaní slova Církev s velkým „C“. Stejně jako Hus ale vyznávám, že svatá Kristova církev je jen jediná a pro zdůraznění tohoto tajemství užívám termín Tajemné Tělo Kristovo.) Hus nepopíral tehdy existující církevní strukturu. Neměl k tomu důvod. Římská církev jako celek tehdy nehlásala hereze, kterými by popírala podstatné pravdy spásy, jako je tomu dnes. Zdůrazňoval jen, že cílem je být částí Tajemného Těla Kristova, být v Kristu. Proto mluví o Petrovi, Pavlovi, Jidášovi, o hříšných kněžích, o svatokupeckých kacířích atd., jak se to odráží v následujících obviněních. Hus na těch jednotlivých případech ukazuje, v jakém vztahu jsou tito různí lidé, ke skutečné církvi Kristově – tedy k Jeho Tajemnému Tělu. Ve svém spisu O církvi, z něhož je většina článků vytažena, rozlišuje několik různých smyslů, jak je možno být v církvi, jak je možno být v Boží milosti, jak je možno konat církevní úřad a vysluhovat svátosti (záslužně nebo nehodně) atd. A právě tyto různé významy slov jeho nepřátelé vytrhli z kontextu a zneužili.