Václav Havel, člověk naděje a odporu vůči totalitě...

Vzpomínám na Václava Havla a myslím, že teoretikové totalitních režimů museli jeho osobnost a charisma studovat, protože je to člověk velkého srdce, neutuchající naděje, který se nepoddal, byl schopný odporu totalitnímu režimu.

Po dlouhá léta po sametové revoluci mě překvapovalo, jak se oceňovali jako tvůrci společenské změny studenti a herci, přičemž se pozapomnělo na to, že revoluci významně pomohli vyhrát vlastně dělníci z továren, jejich stávka a jejich příchod na tehdejší stadion Letná myslím, mnohé rozhodl a uspíšil. Zapomněli jsme si toho být za posledních 30 let vědomi.

A kdo dokázal takto spojit zdánlivě nesourodé části společnosti, které by se možná za jiných podmínek mohly navzájem nemít příliš v lásce?

Byl to takový "smolař" a "nešika", věčný pochybovač a člověk jistě mnoha drobných chybiček, ale především člověk s velkým srdcem a osobnost mnoha velkých vlastností - byl to člověk naděje na změnu a člověk odporu proti totalitě. Dodnes se podivuji, jak takový estét a umělec pomáhal rockové skupině Plastic People of the Universe - když si tuto kapelu poslechneme, řekneme s, tak nemelodické, tolik sprostých slov, ani hudebníci nejsou nijak očarujícím způsobem krásní... A přece, právě ti se stali pro Václava symbolem potřeby bojovat za svobodu slova. Společně s Evelyn Beatrice Hall, která v životopise Voltaira říká: "Nesouhlasím s Vámi, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat." Tak vnímám důležitost demokracie a svobody projevu, která zachovává respekt k druhé osobě.

Myslím, že teoretikové totalitních režimů jistě zkoumali mnohé z příčin, proč se tyto režimy nepodařilo udržet. A typ osobnosti a charisma Václava Havla bylo jistě jedním z těchto momentů, na které se zaměřili. Kdyby bylo více Václavů Havlů, lidí, kteří si dokážou uchovat jistou čistotu srdce, naději, v dobro v nás lidech a touhu po životě v pravdě bez nenávisti, s jeho heslem: Nebát se a nekrást. Myslím, že Václav Havel také doufal v to, že šéfové různých organizací nejsou jen mocipáni (nebo mocidámy, ať jsme genderově korektní), kteří si ze zaměstnání dělají místo pro své osobní zájmy, ale dovedou být nestranní vůči všem pracovníkům a dodržovat za všech okolností zákon a obecnou morálku.

A na závěr tohoto textu otázka do diskuse, je to také otázka milosrdenství: Již dlouhá léta si myslím, zda je přísnost vůči lidem v registrech STB nutná, 30 let za to, že nedovedli nebo nemohli odporovat a třeba i nijak neubližovali? Kde je princip osobní zodpovědnosti?