Recenze knihy Chaloupka strýčka Toma aneb o knize, která pomohla zrušit otroctví v USA

Kniha autorky Harriet Beecher Stoweové s názvem Chaloupka strýčka Toma údajně pomohla změnit náladu v americké společnosti a přispěla ke zrušení otroctví. 

Během povinné školní docházky v době reálného socialismu mě zcela minula kniha autorky Harriet Beecher Stoweové s názvem Chaloupka strýčka Toma. Po dlouhé době jsem pětisetstránkovou knihu přečetla téměř jedním dechem a kromě jímavého příběhu, barvitého vylíčení nemálo postav jednak ze strany svobodomyslného Severu, tak i otrokářského Jihu s celou šíří postav a charakterů. V knize se vyskytla jednak "ctnostná" žena ze Severu, která odmítá otroctví, avšak černého člověka, a to ani dítě, by však neobjala, dokonce by se ho ani nedotkla (protože se ho štítí). Byla tam také dívenka z bohaté jižanské rodiny, která otroky a černé lidi milovala a objímala je a líbala je a zahrnovala je dárky. V knize byli vroucní kvakeři, kteří nasazovali vlastní životy, aby zachraňovali uprchlé černé lidi a pomáhali jim do bezpečí.

Autorka velmi důkladně a barvitě vypsala přemýšlení a chování lidí v otroctví, od vroucího přináležení k "pánovi", ale ve skutečnosti k domovu, kde se jim vedlo na tehdejší poměry uspokojivě a cítili se tam jako doma.

Mráz běhal po zádech při vylíčení příběhů, jak otrok, který mnohokrát utekl a byl koupen svobodomyslným jižanským mužem na zkoušku, který ho uložil do vlastní postele, vyléčil mu rány a podepsal mu propouštěcí lístek - a černý muž tento list roztrhal a  řekl, že nechce být svobodný - protože věděl, že toto je dobrý "pán".

Kniha popisuje dojemné příklady něžně manželské, mateřské a otcovské lásky, hrůzné příběhy, kdy děti byly prodávány matkám a ty se raději zabily, než aby tak dále žily.

Ukazuje, jak bílí páni udržovali otroky v naději a slibovali jim, že "jedno dítě jim zůstane" nebo že je propustí z otroctví. Jenže když takový pán zemřel nebo se dostal do dluhů, tak šli otroci, i se slíbeným propuštěním do dražby.

Autorka popisuje hrůzu otroků z toho, že by se dostali na plantáže bavlny na Jihu, kde otrok vydržel maximálně pět či sedm let a pak vysílením zemřel.

Knihu jednoznačně doporučuji k přečtení, ukazuje běsy a hrůzy otroctví v plném rozsahu a pevně věřím, že po přečtení této knihy už nikdo nikdy nebude rasista.