Pohádka o prvobytně pospolné společnosti

Kdysi dávno, ještě když mamuti běhali po pláních a lidé měli jen pazourkové hroty, byli lidé společně jedno a uměli si mezi sebou povídat i na dálku, bez telefonu. Byli nevinní a čistí, jako v ráji nebo jako miminka.

Kdysi dávno, ještě když mamuti běhali po pláních a lidé měli jen pazourkové hroty, byli lidé společně jedno a uměli si mezi sebou povídat i na dálku, bez telefonu.

Byli nevinní a čistí, jako v ráji nebo jako sotva narozená miminka.

Také platilo, že kdo by tehdy spáchal nějaký veliký zločin nebo nebyl „my“, tak v tom jednom čistém srdíčku umřel, protože to čisté srdíčko bylo žhnoucí jako životodárné slunce a „jako Bůh“.

Jenže jsme to my lidé a nechceme mít jen jednu zvířecí kůži na oblečení nebo jídlo na jeden den. Proč by museli chodit na lov každý den, když to jde třeba jen jednou týdně? ... A jak lidé si začali dělat větší a větší zásoby a také jak se rozrůzňovala společnost na ty, kteří víc „vládli“ a na ty, kteří víc a víc pracovali, tak lidstvo tuto schopnost vědět o druhém, a schopnost „mít jedno srdce“ ztrácelo.

Jenže vládci se na to stále více rozpomínali a začali podporovat skupiny, které by je chránili právě tímto „čistým srdíčkem“ a hledali cesty, jak tento způsob, který také znamená, že žádná myšlenka druhého není utajena, uplatnit na vládnutí společnosti.

Co tak chce nějaký vládce? Aby ho nikdo neohrozil a nesesadil a aby měl dostatek prostředků k vládě.

K tomu musí mít silné zázemí strážců a také silné zázemí lidí, kteří by živili jeho a strážce.

No, vymýšlelo se toho spousta, od pyramidového rozložení společnosti po kasty, napadalo je mnoho možností.

Vždy se ale setkávali s odporem, vždycky se to nějak zhatilo, protože neměli v rukou „všechno“. A to „všechno“ znamená, zabít člověka jen na to, že na něj vládce ukáže ukazováčkem. Takže v naší pohádce, kdo ukáže ukazováčkem, tak jako by zavraždil. A to znamená, že také to „čisté srdíčko“ nesmí mít pocit, že vraždí, když to není za mimořádný zločin, jako je zabití.

Tak se vymyslelo, že polovina společnosti bude na vládu a zajištění chodu společnosti a druhá polovina bude na trénink na čistá srdíčka.

Zapomněla jsem napsat, že čisté srdíčko nesmí zabíjet, musí jen pomáhat, i za myšlenku na to, že by někdo mohl zemřít, může čisté srdíčko zemřít. Takže nemůžu napsat, že ta druhá polovina je určena jako otroci na trénink srdíček a že je fakt postaráno o to, aby v tréninku na čisté srdíčko neobstáli.

Také proto, že část té první poloviny se stala takovými nebeskými pokušiteli a pokouší a svádí lidi, aby nebyli 100% spravedliví, tak třeba si najdou maminku samoživitelku, která je z hlediska vlastností perfektní a dokonalá miluje své dítě, a pak jí řeknou, že na ni přepíšou svůj dům, aby ho nedostal syn, který je ošklivý a o tatínka se nestará. Když ta žena dům přijme, a nedá spravedlivou část tomu synovi z prvního manželství, dostane rakovinu a umře.

Nebo se musí stále pracovat, člověk nesmí žít jen tak z peněz z minulosti. Musí se také být prosociálně nastavení a stále lidem pomáhat. Člověku nesmí jít o peníze v první řadě. Zvláštním případem jsou „maminky“, protože maminka svým srdíčkem chrání člověka a dřív platilo, že maminky se „nesmí dělat“. Pomáhá také stud a "nejít", nereagovat na to, když někdo provokuje. "Manželka" se má učit být nezávislá a stát na vlastních nohou, aby se nestala poslušným vojínem, jehož srdíčko poslechne rozkaz a zastaví se a umře.

Čistá srdíčka jsou čistá ve všech směrech, musí být ve čtyřech generacích čisté rodiny, která nikdy nespáchala nic špatného a žila ctnostným životem. Také je ideální, aby byli neženatí, ale mnoho čistých srdíček je vdaných a ženatých. Takže v naší pohádce, ti nejvyšší čistí jsou bez manželek.

Čistá srdíčka, ke kterým se člověk jen přiblíží, dokážou poznat sebemenší drobnost, stačí vzít si v práci list papíru nebo tužku a už není člověk čistý. V poslední fázi stačí i se mračit a nebýt „hezký“.

V naší pohádce se to udělalo tak, že si čistá srdíčka berou "manželky", takže ženy z druhé poloviny se stávají "manželkami" a "mají jedno společné srdíčko", takže co má žena "navíc", musí se toho zbavit a pokud není tak čistá jako čisté srdíčko, nebo není hodně "maminka", tak umře.

Čistá srdíčka umí otevírat srdíčko člověka a když je to ve chvíli, že něco, i sebemenšího spáchal, něco se mu stane. Když je to ve chvíli, kdy dělá něco dobrého, tak něco dostane, nějakou schopnost nebo dovednost. A cílem v naší pohádce je, aby tu druhou polovinu, která nemá vládnout, aby jim neotevírali srdíčka ve chvíli, kdy dělají něco dobrého, ale když dělají něco špatného.

Tou druhou polovinou se udržuje soudržnost společnosti, protože ta první polovina o programu ví a děsí se toho, že by neposlechli, protože tím jdou do programu, i s celou rodinou, také.

No a první polovinu zase instruovali, co nesmí dělat, kolik peněz musí dát na charitu, čistá srdíčka nesmí mít žádný majetek po čtyři generace a otevírá se jim srdíčko, když se usmějí a jsou krásní nebo pomáhají. V naší pohádce ale tito lidé pomáhají proto, aby měli zkrášlené srdíčko takovým „obalem“, který je ale chrání.

Pak v naší pohádce se také vyzkoušelo, když lidé dělají „na rozkaz“ nějaké špatné věci, jestli budou mít i stejnou nemoc, když se jim otevře srdíčko a ano, to funguje.

V naší pohádce se to s druhou polovinou lidstva dělá tak, že nějaká osoba, která chce mít ten „obal“ na srdíčku, něco jako placentu, tak si třeba vyberou nějakou dívku a jedna skupina se snaží, aby měla pořád hlad a rozšiřují jí žaludek až k vlčímu hladu a pak ten „nadřízený“, který následně v budoucnu získá „obal“, jakoby „dá“ srdíčko té dívce a jako je jejím manželem a snáší tu obezitu a ne-krásu. Že o tom dívka neví a že je hluboce nešťastná ze své obezity, to jaksi v naší pohádce není. Když to trvá dostatečně dlouho a ten, co „dal srdíčko“ už si svou vytrvalostí zasloužil „obal“, tak dívce otevřou srdíčko a ona umře.

V naší pohádce vždy dělají dva lidé, jeden je čistý a druhý je špinavý, do toho srdíčka se dává ta druhá polovina lidstva a tyto lidi si společnost hýčká, protože bez nich by čistí nebyli čistí. Slouží také jako svůdci, protože běžní lidé si říkají: to ale kradou, to snad ani není možné... a nebojí se vzít si v práci tu tužku nebo list papíru. Pozná se to podle toho, že takoví lidé nejsou nikdy potrestaní nebo jen symbolicky.

Čili v naší pohádkové společnosti jen ten, kdo opravdu nedělá nic špatného, ne kdo dělá špatné věci, ale „na rozkaz“, je tím, kdo (a jeho děti) tu za 70 let ještě bude.

Tak a zazvonil zvonec a pohádce je konec.